Listopad

6. prosince 2009 v 23:01 | Be. |  Střevo
Krátká povídka, kterou jsem sepsala během hodiny, protože jsem se prostě cítila prázdně.


Do oken tmavě modrého auta narážel studený déšť posílený silným větrem. Typicky listopadové počasí, které umí v člověku vyvolat náhlý smutek a melancholii. Řidič auta nesnášel řízení ve tmě. Nenáviděl oslňování, jež mu způsobovala protijedoucí auta, a už od mala neměl rád tmu jako takovou. Utěšoval se jen vědomím, že až se vymotá z tohoto města a vjede na dálnici, bude za necelou hodinu doma. Dá si horkou sprchu, udělá si čaj, bude si chvíli číst ve společnosti uklidňující hudby a pak bude spát. Skvělý plán.
Když zabočil do další ulice, naplavil ho podivný pocit. Nedokázal ho definovat. Silně znejistěl a trochu pevněji sevřel volant, jako by mu to snad mohlo pomoct. Pak si všiml neznámé postavy stojící na chodníku hned vedle pruhu, ve kterém jel on. Zaujala ho, připadalo mu divné, aby někdo stál v deset večer na ulici a to navíc v dešti a studeném větru. Pak postavu na okamžik zalila světla jeho automobilu a jemu přejel mráz po zádech. Byla to žena v černém kabátu a černých kozačkách na jehlových podpatcích. Dlouhé vlasy se jí díky dešti a větru lepily na obličej a krk, voda jí stékala po oblečení a díky rozpitým líčidlům vypadala nemocně. Nejvíc ho snad zaujala holá kolena vykukující zpod kabátu. Nechápal to. Jaký soudný člověk si do takové nečasu nechá odhalená kolena? Potřásl hlavou. Kdeže to byl? No jistě, pohodová hudba, čaj, spánek.
Jenže ať se snažil zaměřit své myšlenky na krátkou budoucnost, jak chtěl, stejně ho stále něco nutilo myslet na neznámou se svěšenými rameny a holými koleny. Najednou mu nepřišlo nic důležitějšího než ona. Zpomalil, aniž by věděl proč. Chtěl ji znát. Chtěl vědět, proč tam tak stojí. Chtěl vědět, proč má holá kolena.
Odstavil auto na kraj silnice, vzal bundu odloženou na sedadle spolujezdce a vystoupil z auta. Rychle se oblékl, pečlivě zamknul auto a pospíchal ulicí zpátky za dívkou. Déšť do něj nepravidelně bušil a vítr vychyloval z kurzu. Krátké vlasy mu brzy nasákly vodou, která mu díky tomu tekla do očí, po tvářích, za krk. Naskočila mu husí kůže, pokoušela ho zima, jenže on se to snažil ignorovat. Touha znát tu ženu byla silnější než chlad.
Došel až na místo, kde předtím stála. Nikde nikdo. Zasáhla ho první vlna zoufalství, ale on se jí snažil vzdorovat jasným přemýšlením. Půjde rovně, protože to je jediná cesta, kterou ona mohla jít, aniž by ho potkala. Bude někde dál. Jenže čím dál šel, tím víc se mu jeho chlácholení zdálo hloupé. Třásl se zimou, ale stále šel dál a dál od svého auta, hledal neznámou. Když pak na konci ulice spatřil stojící ženu v kabátě, rozeběhl se. Úleva mu na obličeji vykouzlila úsměv. Když doběhl až k ní, spadl mu z tváře úsměv jako kámen.
"Přejete si?" zeptala se ta stojící žena. V ruce měla deštník, na sobě tmavě modrý kabát a vlasy suché a učesané.
"Nevi-neviděla jste tu jednu dívku? Měla černý kabát a dlouhé vlasy," snažil se aspoň něco zjistit.
"Kdepak. Už tady asi čtvrt hodiny čekám na svůj odvoz a nikdo tudy neprošel a až na jedno tmavé auto ani neprojel," zavrtěla hlavou otráveně.
"Děkuji," kývl a otočil se. Pomalu se vracel k autu. Déšť snad ještě víc zesílil. Kapky na něj padaly téměř bolestivě. Cítil se podveden a zmaten. Vždyť tu byla ta dívka úplně sama! Předtím si nevšiml žádné ženy s deštníkem. Tak proč tam najednou stála? A kde je dívka s holými koleny?
Přejel si rukou po mokrém obličeji, pomalu se blížil k místu, kde prve stála. Zastavil, jakmile tam došel a rozhlédl se kolem sebe. Proč tu není? Kam šla? Kdo byla? Proč ta holá kolena? Čekala snad na někoho? Na koho? A jak sem přijel? Vždyť ta slečna říkala, že kromě něj tudy nikdo neprojel… Vztekle kopl do kamene. Nikdy předtím si tak zoufalý nepřipadal. Tak nicotný. Potlačil nutkání začít hlasitě křičet, slzám v očích však zabránit nemohl. Připadal si kvůli nim hloupě, a tak je rozhodně setřel rukávem a rychleji vykročil zpátky ke svému autu.
Existovala vůbec? Nebo to byla jen jakási iluze? Snaha o zpestření cesty? Hra světla? Únava? Najednou si nedokázal vzpomenout, jak vypadala. Jaký měla obličej? Barva vlasů? Střih kabátu? Kozačky nebo prostě lodičky a podkolenky? Jediné, na co si vzpomínal, byla holá kolena.
Když pak seděl ve vytopeném autě a uháněl dálnicí směrem k domovu, ptal se sám sebe, jestli se vůbec něco z toho stalo.
 


Komentáře

1 Strangea Strangea | 8. prosince 2009 v 22:20 | Reagovat

Strange.
(but great;) )

2 Be Be | Web | 9. prosince 2009 v 22:43 | Reagovat

Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama