Koš. MJ. Odkdy píšu titulky k věci?!

9. srpna 2009 v 12:51 | Be. |  Život
Mám nový koš. Už se tedy nemůžu vymlouvat na chození přes celý byt jen proto, abych mohla vyhodit papír nebo žvýkačku. Škoda. Je s Medvídkem Pú a já ho miluju. Takže mi ani občasné uklízení vadit nebude. Asi.
Mám dojem, že je jen otázka času, kdy mi maminka zakoupí prachovku s Medvídkem Pú a bude požadovat odstranění prachu z mého nábytku. Nebo snad Púovský hadr na podlahu, Púovský kýbl a Púovskou vodu, abych vydrhla parkety. A parkety budou taky s Medvídkem.
Maminka přišla na dobrý způsob, jak mě k něčemu donutit. Dobrá inspirace pro profesory a jiné jedince, které po mně něco chtějí. Darujte mi něco, co mě potěší a můžeme se domluvit.
Dát plány do menu byl dobrý nápad, aspoň se na ně můžu podívat, kdy chci, průběžně tam něco dopisovat a označovat, co mám splněno a případně se stydět, že mám toho tak málo splněno a tak moc nesplněno.
Usilovně se snažím nemyslet na to, že mám před sebou pouhé tři týdny prázdnin. Já tedy počítám, že dva. Týden strávím kdesi v pustině ČR ve společnosti reálné maminky, až přespříliš reálného bratra, imaginární Betty MacDonald a téměř hmotné nudy, kdy budu vymýšlet výmluvy, proč nemohu hrát ping pong ("Neumím" a "Nechce se mi" jsou pravdivé, leč neúčinné) a proč nemohu jít do bazénu (Říkejte mi, jak chcete, ale jsem trojbarevná a takto zabarvená se do plavek neobléknu... zvlášť, když jsem je před několika týdny začala nenávidět, protože jsou s kytičkama). Nějak mě ty dovolené začínají zmáhat, potřebuju po nich totiž dovolenou. Deseti denní dovolená s celou rodinou se dá zvládnout, ovšem týdenní rekreace s jedním z rodičů a bratrem začínají být otravné. Potřebuju svůj prostor, pidikouteček, kam se můžu kdykoliv zašít a cokoliv si tam odložit. To neexistuje. Musím přistupovat na kompromisy a pokud něco položím na stůl, můžu si být jistá, že to tam za pět minut nebude. Navíc jsem nucena komunikovat. Pořád. Neustále. Členové rodiny mají kontrolu nad vším. Kdy jdu spát, kdy jdu na záchod... A to mě vážně přivádí k šílenství. A co je vážně nejvíc, úplně nejvíc k zbláznění? Fakt, že jsem úplně nepodstatný člen rodiny, který se musí podřídit rozkazům našeho veleváženého vůdce - mého bratra. On určuje všechno, všechno se točí jenom kolem něj a když ne, tak stejně jo.
Michael Jackson umřel. Novinka. Haha. Ale já tohle chci napsat už dlouho a pořád jaski nebylo něco. Okolnosti mi v tom zabraňovaly.
Jasně, je mi ho líto, když jsem byla ve školce, adorovala jsem ho zhruba stejně tak jako dneska Pelleho nebo Kate. Ale pořád se nějak nemůžu dokopat k lítostivým větám a vzdycháním, jak byl úžasný, jako ostatní v mém okolí. Poslouchat jeho písničky a skuhrat. Asi bych měla, protože je to podle všeho děsně kůůůůl. Jenže mě to líto vůbec není. Já vím, je to hnusné, neměla bych to psát, protože v noci za mnou půjde jeho duch a za trest mě kousne. Já zkrátka nemám nutkání dělat, jak byl pro mě důležitý jako většina ostatních lidí. Zvláštní, poslední X let po něm nikdo ani nevzdechl, nějaký comeback zajímal jenom novináře a zaryté fanoušky. A když natáhl bačkory, najednou ho milují všichni a to včetně těch, kteří o něm ještě před nedávnem tvrdili, že je to pedofilní prase. Je to jenom děsná póza. A to mě štve. Já nepózuju, já naprosto narovinu povím, že vím, že byl hodně důležitý pro hudbu, že se jeho nápady neustále používají a kopírují, že Justice by bez něj pravděpodobně ani neexistovali a kdyby jo, zněli by jinak, že měl skvělý hlas a že skvěle tančil, ale jeho smrt mě nezajímá. Říkám si, jestli to třeba nakonec nebylo dobře - kdyby byl z comebacku propadák a on umřel o několik let později, nebyl by zas taková legenda. Určitě by ho ten neúspěch aspoň trochu pošpinil. Teď ho nepošpinilo nic, všichni zázračně zapomněli, že pro ně byl ještě před nedávnem zvrácený pedofil. Teď je to ten vysoce adorovaný Míša od Jacksonů, co už nikdy nepojede na comebackový turné, smrk.
Hodlám něci udělat se svým životem. Netuším co, netuším jak, ale moc dobře vím, že pokud to neudělám, zcvoknu se. Bez legrace, teď jsem úplně vážná. Pořád jsem vnitřně hrozně nejistá, ráda bych se nějak uspořádala a taky bych ráda věděla, jak bude vypadat moje budoucnost. Jasně, to nemůže vědět nikdo, ale na druhou stranu mají jakýs takýs plán. Vědí, co chtějí dál studovat. Třeba. Já to nevím. Myslela jsem si, že to vím, ale nevím. Jediná věc, kterou vážně chci, je odjet do Švédska. Bydlení ve Stockholmu je děsně drahé, ale ráda bych žila třeba v Örebru, což je od Stockholmu kousek (a po dálnici), je to levnější a navíc je to roztomilé město. Taky už vím, kde mají H&M, McDonalds a obchod s dekorativními předměty, který je tak úžasný, že by člověk brečel a požadoval okamžité nastěhování. Jinými slovy mám k tomu dobré předpoklady.
Asi to mám ze Zoufalých manželek, tam taky pořád někdo řeší, jestli je ve svém životě spokojený nebo ne. A snaží se s tím něco udělat. Já vím, že jsem nešťastná. Ale nevím, co mám udělat.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama