Srpen 2009

She's like a charmer, oh no... Vlastně spíš... She's like a lunetic, oh no.

29. srpna 2009 v 0:37 | Be. |  Život
Dneska (vlastně už včera) jsem experimentovala se svými vlasy, jež dorostly hrůzné délky (ty vzadu jsou těsně pod krk, takže ty vepředu jsou ještě delší, protože to mám sešmiklý jako našikmo... rozumíme si, žejo). Mám v nich napatlaných tisíc blebajznů a měly tam být až do neděle. V sobotu jsem se chtěla konečně rozhodovat, jak si to nechám ostříhat. V neděli se rozhodnout. V pondělí jít ke kadeřnici, sdělit jí návrh a v úterý jít do školy s novým účesem. Pěkně jsem si to naplánovala.
No jo, jenže moje poklidné válení, stěžování si na blížící se září a rozhodování o vlasech bylo narušeno takovou menší událostí. Ta událost je zhuba tak stejně vítaná jako komár, co kouše do obličeje. Nenávidím komáry, nenávidím štípance a nenávidím návštěvy u přátel rodičů. A to je právě to, co mě za pár hodin čeká. Vždycky to totiž dopadne tak, že rodiče se s nimi vesele baví a na mně připadne se bavit s jejich dětmi. Což je pro mě tragédie. I kdybych třeba chodila do klubu věrných čtenářů a znalců Edgara Allana Poea a díky tomu bych věděla, že rádi čtou Poea, což by bylo dobré téma k hovoru, stejně bych si s nimi asi nedokázala povídat. Vždycky si připadám jako přítěž. Děsná přítěž. Nevím, co mám dotyčným říkat. Tak neříkám nic a je to nepříjemné. Děsně.
Takže mě čeká poslední prázdninový víkend, půlku z něho strávím s úplnými cizinci, thank you very much.
Ale jsem totální debo a blbec, moc jsem se vyptávala. Kdybych totiž tonula v blažené nevědomosti, horní věta nad touhle by byla poslední věnovaná tomuto tématu. Bohužel, nechala jsem se informovat, co je to zač. Chtěla jsem předejít situacím jako třeba mým veselým zatracováním křesťanství, z důvodu nervozity ozbrojena hlasitým, pištivým hlasem a přeháněním, které by později bylo přerušeno chladnou větou "Jsme křesťané".
Dobrá, takže jedeme k ženě, co si vzala muže a ten muž je chudák, protože je podpantoflák. Je mi ho líto. Do nedávna se koukali na televizi, u které byl prý div, že byla barevná. Nic nemůže. Je mi ho líto. Ale snad ještě víc líto je mi jejích dětí. Ty děti jsou dokonalé. Dcera se dostala na víceleté gymnázium (já bych se tam dostala taky, kdyby ovšem neměli totálně debilní systém, který se samozřejmě příští rok změnil...), oba dva mají každý pracovní den kroužky a kursy, o víkednu jsou různé akce pořádané školami, které jsou samozřejmě ultra speciální. Nemají internet a na počítač můžou chodit dvě hodiny týdně. Wow. Takhle nějak by si asi máma představovala mě a bráchu. Jenže má asi smůlu, kdybych nemusela spát, nespím a jsem na počítači. Představa, že svůj volný čas trávím ve třídě s hordou dalších chudáků, se mi hnusí. Můj bratr je na tom podobně, navíc se z něj stává pidi odborník na druhou světovou válku. Já prostě nedokážu uvěřit tomu, že jsou ty děti šťastné. N-E-D-O-K-Á-Ž-U. Já vím, svět není plný mých klonů (bohužel), asi existují i lidé, které takový život baví, ale.... Je mi to divné. Prostě divné. Jestli se budou chovat a mluvit jako roboti, divit se nebudu. Trochu mě to i děsí.
Asi tam budu vypadat jako rebel. Vezmu si černé oblečení, budu žvýkat žvýkačku a vykládat, jak je Facebook prima, že mě štve ta nová řasenka, že lak na vlasy je fakt fajn a že tužka na oči ve fixu je mnohem praktičtější než ta normální. Pak bych třeba mohla prohodit, že miluju flákání se, kroužky jsou ztráta času a ďábel je fajn kámoš. Budu zpívat znělku L Wordu. "Girls in tight dresses who drag with mustaches, chicks drivin' fast, ingenues with long lashes, women who long, love, lust, women who give, this is the way, it's the way that we live..."
Jenže to by mě máma zabila. Já nevím, co si o té své kamarádce myslí, na druhou stranu jich má fakt málo a asi s ní i vychází... Takže se kvůli ní budu snažit, nakombinuju své oblečení s nějakou šedou a bílou, nebudu žvýkat moc okatě, nebudu radši nic říkat a ani zpívat... Myslím, že asi budu přemýšlet o příjemnějších věcech. Kdybych to bývala věděla, nechala bych si dělání seznamu "Co budu potřebovat do školy" na dnešek... Zkrátka tam psychicky nebudu.
A teď si můžu jen přát, aby si se mnou jejich dokonalá dcera nechtěla povídat...
... no, kdyžtak se budu tvářit nepřátelsky, podmračeně a zákeřně.

Brzo umřu na věk. Sežeňte co nejširší rakev, hodlám si čas do své smrti krátit čokoládou.

26. srpna 2009 v 13:58 | Be. |  Život
No dobrý. Je mi 17. V pondělí byl den Dé. Bratr už mi stihl sežrat půlku bonboniéry, kytky vadnou, já jsem stará a život plyne dál. Za pár dní už bude zase škola, což je kruté, zlé a nespravedlivé. Nějak zvlášť mi to ani nevadí, mám novou tašku. Spíš mi vadí vědomí, že je konec klidu. Zase se navrací období únavy, mega nervů a modlení se, ať rodiče vypadnou aspoň na hodinku, abych se mohla v klidu podívat na L Word. Nějak si nedovedu představit vysvětlování, proč se na ten seriál dívám. Už tak je málem kleplo ze Zoufalých Manželek.
Neustále se hádám s tátou. Pořád. Kvůli naprostým kravinám. Pak se karta obrátí a najednou jsem jeho nejoblíbenější dcera. Už mi z toho hrabe. Teď ani nevím, na čem jsem. Nějak si nedokážu vzpomenout, jestli jsem včera byla blbka nebo ne...

Radši se na ty svoje nudné, úplně pitomé a navíc nesplněné "plány" na léto ani nedívám. Říkala jsem si, že se do toho tenhle týden opřu a fakt něco udělám. Oho. No, nějak to nevyšlo, je sice teprve středa, ale já vůbec nemám náladu cokoliv dělat. A tím děláním myslím dělat cokoli jiného než se dívat na L Word a stahovat Gilmorova děvčata do zásoby. Odpoledne uloz.to jede pomaleji než dopoledne, no, a od září se na net asi těžko dostanu dopoledne...

Nesnáším nové CD Placebo. Tak, a napsala jsem to. Já teda nevím, co Brian se Štefčou vyváději. Nejlepšího Stevea nahradí novým, mladším Stevem a pak vydají takovejhle... průjem. A navíc ty jejich vlasy. >< To ať je zase radši plešatej.
Pořád si říkám, že sepíšu, co si o tom CD myslím. A dám to sem jako článek. První článek v rubrice hudba. No, a ejhle, ono to nejde. Desku poslouchám stále dokola a pořád se nedokážu dokopat napsat víc než "What the fuck?!". Placebo ve mně vždycky probouzeli emoce. Prostě něco. Nejde to nahmatat, ale víte, že je to sametové. Nevidíte to, ale víte, že je to tmavě modré... Každá jejich deska byla... šťastně smutná, smutně šťastná, sametová, tmavě modrá... černě nalakované nehty, rozedranost, NĚCO. Prostě Placebo. Kdyby mi někdo řekl, že tohle vůbec není deska Placebo, to jenom Brian hostuje se zpěvem, věřila bych tomu. Tahle deska postrádá Placebo. Je od Placebo, ale oni tam nejsou. Prostě ne.
Když teď chci to NĚCO, musím poslouchat Dorian Gray's Prostitutes. Což je česká kapela, která vychází právě z Placebo, IamX a podobných...

A protože právě poslouchám Gameboy/Gamegirl, odcházím se cpát zbytkem bonboniéry, uvažovat, jaký lak budu potřebovat a co je tak úžasně skvělého na tom, že je mi sedmnáct. Prý je to nejlepší věk, tak ať ho neprosedím u počítače. Hahaha.

Koš. MJ. Odkdy píšu titulky k věci?!

9. srpna 2009 v 12:51 | Be. |  Život
Mám nový koš. Už se tedy nemůžu vymlouvat na chození přes celý byt jen proto, abych mohla vyhodit papír nebo žvýkačku. Škoda. Je s Medvídkem Pú a já ho miluju. Takže mi ani občasné uklízení vadit nebude. Asi.
Mám dojem, že je jen otázka času, kdy mi maminka zakoupí prachovku s Medvídkem Pú a bude požadovat odstranění prachu z mého nábytku. Nebo snad Púovský hadr na podlahu, Púovský kýbl a Púovskou vodu, abych vydrhla parkety. A parkety budou taky s Medvídkem.
Maminka přišla na dobrý způsob, jak mě k něčemu donutit. Dobrá inspirace pro profesory a jiné jedince, které po mně něco chtějí. Darujte mi něco, co mě potěší a můžeme se domluvit.
Dát plány do menu byl dobrý nápad, aspoň se na ně můžu podívat, kdy chci, průběžně tam něco dopisovat a označovat, co mám splněno a případně se stydět, že mám toho tak málo splněno a tak moc nesplněno.
Usilovně se snažím nemyslet na to, že mám před sebou pouhé tři týdny prázdnin. Já tedy počítám, že dva. Týden strávím kdesi v pustině ČR ve společnosti reálné maminky, až přespříliš reálného bratra, imaginární Betty MacDonald a téměř hmotné nudy, kdy budu vymýšlet výmluvy, proč nemohu hrát ping pong ("Neumím" a "Nechce se mi" jsou pravdivé, leč neúčinné) a proč nemohu jít do bazénu (Říkejte mi, jak chcete, ale jsem trojbarevná a takto zabarvená se do plavek neobléknu... zvlášť, když jsem je před několika týdny začala nenávidět, protože jsou s kytičkama). Nějak mě ty dovolené začínají zmáhat, potřebuju po nich totiž dovolenou. Deseti denní dovolená s celou rodinou se dá zvládnout, ovšem týdenní rekreace s jedním z rodičů a bratrem začínají být otravné. Potřebuju svůj prostor, pidikouteček, kam se můžu kdykoliv zašít a cokoliv si tam odložit. To neexistuje. Musím přistupovat na kompromisy a pokud něco položím na stůl, můžu si být jistá, že to tam za pět minut nebude. Navíc jsem nucena komunikovat. Pořád. Neustále. Členové rodiny mají kontrolu nad vším. Kdy jdu spát, kdy jdu na záchod... A to mě vážně přivádí k šílenství. A co je vážně nejvíc, úplně nejvíc k zbláznění? Fakt, že jsem úplně nepodstatný člen rodiny, který se musí podřídit rozkazům našeho veleváženého vůdce - mého bratra. On určuje všechno, všechno se točí jenom kolem něj a když ne, tak stejně jo.
Michael Jackson umřel. Novinka. Haha. Ale já tohle chci napsat už dlouho a pořád jaski nebylo něco. Okolnosti mi v tom zabraňovaly.
Jasně, je mi ho líto, když jsem byla ve školce, adorovala jsem ho zhruba stejně tak jako dneska Pelleho nebo Kate. Ale pořád se nějak nemůžu dokopat k lítostivým větám a vzdycháním, jak byl úžasný, jako ostatní v mém okolí. Poslouchat jeho písničky a skuhrat. Asi bych měla, protože je to podle všeho děsně kůůůůl. Jenže mě to líto vůbec není. Já vím, je to hnusné, neměla bych to psát, protože v noci za mnou půjde jeho duch a za trest mě kousne. Já zkrátka nemám nutkání dělat, jak byl pro mě důležitý jako většina ostatních lidí. Zvláštní, poslední X let po něm nikdo ani nevzdechl, nějaký comeback zajímal jenom novináře a zaryté fanoušky. A když natáhl bačkory, najednou ho milují všichni a to včetně těch, kteří o něm ještě před nedávnem tvrdili, že je to pedofilní prase. Je to jenom děsná póza. A to mě štve. Já nepózuju, já naprosto narovinu povím, že vím, že byl hodně důležitý pro hudbu, že se jeho nápady neustále používají a kopírují, že Justice by bez něj pravděpodobně ani neexistovali a kdyby jo, zněli by jinak, že měl skvělý hlas a že skvěle tančil, ale jeho smrt mě nezajímá. Říkám si, jestli to třeba nakonec nebylo dobře - kdyby byl z comebacku propadák a on umřel o několik let později, nebyl by zas taková legenda. Určitě by ho ten neúspěch aspoň trochu pošpinil. Teď ho nepošpinilo nic, všichni zázračně zapomněli, že pro ně byl ještě před nedávnem zvrácený pedofil. Teď je to ten vysoce adorovaný Míša od Jacksonů, co už nikdy nepojede na comebackový turné, smrk.
Hodlám něci udělat se svým životem. Netuším co, netuším jak, ale moc dobře vím, že pokud to neudělám, zcvoknu se. Bez legrace, teď jsem úplně vážná. Pořád jsem vnitřně hrozně nejistá, ráda bych se nějak uspořádala a taky bych ráda věděla, jak bude vypadat moje budoucnost. Jasně, to nemůže vědět nikdo, ale na druhou stranu mají jakýs takýs plán. Vědí, co chtějí dál studovat. Třeba. Já to nevím. Myslela jsem si, že to vím, ale nevím. Jediná věc, kterou vážně chci, je odjet do Švédska. Bydlení ve Stockholmu je děsně drahé, ale ráda bych žila třeba v Örebru, což je od Stockholmu kousek (a po dálnici), je to levnější a navíc je to roztomilé město. Taky už vím, kde mají H&M, McDonalds a obchod s dekorativními předměty, který je tak úžasný, že by člověk brečel a požadoval okamžité nastěhování. Jinými slovy mám k tomu dobré předpoklady.
Asi to mám ze Zoufalých manželek, tam taky pořád někdo řeší, jestli je ve svém životě spokojený nebo ne. A snaží se s tím něco udělat. Já vím, že jsem nešťastná. Ale nevím, co mám udělat.