Pattinson není vůbec sexy.

20. července 2009 v 17:44 | Be. |  Život
Zásadní sdělení, jež nijak nesouvisí se zbytkem článku.
Ještě než se zase ponořím do seriálu Dr. House - jako minulé prázdniny - a budu se tomu smát, abych pak mohla panikařit, že jsem na něj znovu závislá (odnaučila jsem se House, abych se vzápětí zamilovala do Will & Grace, konkrétněji tedy do Jacka a Karen ["Mmm, to je výborné. Číšníku, můžete mi prozradit, jak se jmenuje tahle cukrovinka?" - "Kostkový cukr." nebo "Karen! Karen?" - "Kdo to na mě mluví?" - "Sešívačka, Karen." - "Uf, a já už se lekla, že mluvící koláčky!"]), musím vám vyprávět, co se mi dneska stalo, protože oproti většině dnů je to úplný adrenalin. Ale hezky popořádku.
Ráno jsem se vzbudila v devět hodin, což bylo s podivem, protože jsem si v poslední době navykla chrnět minimálně do půl jedenácté. Každopádně to proběhlo velice vesele, vyletěla jsem z postele a začala panikařit, že přijdu pozdě do školy. Chytrá holka. Když jsem se uklidnila, pustila jsem si televizi, kde nic nedávali, tak jsem si pustila počítač. Zkoukla jsem jeden díl Queer As Folk, tři díly L Wordu (těšila jsem se jak blázen na scénu, kdy Bette konečně ujede a nechá se svést [nebo spíš... ne... nechám tam tuhle variantu... sakra, L Word i QAF mají na mě špatný vliv] od své studentky, jejíž jméno je pro mě velká neznámá) a taky mi volal děda (jiný, ne ten, co včera měl děsný problém se Švédskem, ggrh). Chtěl mluvit s bráchou, který spal, takže řekl, že zavolá později. Následoval telefonát od maminky (kontrola + informace, že mi odnesla sako do čistírny), vzbuzení bratra, pověšení mokrého prádla, zjištění, že si doma neumím vyčistit zuby v klidu (pozůstatek z chaotických rán všedních dnů, kdy si jednou rukou čistím zuby, druhou se češu a třetí nemám, a tak se snažím dostat kalhoty z ramínka za pomoci nohou a loktů), sezení u počítače a odhodlávání se zvednout zadek a vytřít chodbu, což jsem měla udělat už včera. Pak zazvonil mobil a nastává situace, o které jsem vám chtěla napsat a která z mého prázdninového dne udělala den prázdninový s menší výchylkou.
Takže Be provozovala cosi jako tanec na Futuramu (moje vyzvánění je úvodní znělka Futuramy), koukla na volané číslo a zjistila, že na začátku, je sedmička. Takže děda volá bráchovi, usoudila jsem moudře. Ha, a pak, že Be nepřemýšlí! Jo, a to mi připomíná, že si dědu musím uložit (on má asi pět mobilů a volá z nich podle momentální nálady či podle výhodnosti, děda totiž okupuje hned několik operátorů)...
"Ahoj!" pozdravila jsem zvesela jako vzorná vnučka, která, prosím, pověsila upracované mamince ručníky a nevstává ve čtvrt na dvanáct JAKO NĚKDO (narážka na mého bratra).
"No, ahoj," ozvalo se nejistě. Takhle děda nemluví. Můj děd nezná kompromisy a chlubí se v celku příjemným hlasem. "Eliško, já se s tebou potřebuju domluvit..." začal kdosi rozvážně, zatímco jsem šokovaně mlčela a uvažovala, jestli třeba děda nemá rýmu a od kdy je jako tak zpomalený. "Víš, my s bartrancem pořádáme, no, takovou menší oslavu jako na konec prváku... takový školy..." pokračoval neznámý neohroženě.
"No," pípla jsem vysokým hláskem. Došlo mi, že to děda asi nebude, jelikož je v důchodu a do prváku nechodí. A taky asi nemá bratrance, to nevím jistě. Pak mě najednou něco osvítilo a já si vzpomněla, že před několika dny (= včera večer) mi napsal můj bývalý spolužák a zároveň jedinec, do kterého jsem šla zavěšená na naší slavnostní rozlučce na základce (nevím, zda si na to pamatujete, ale dělala jsem s tím hrozný kina, všechny nesnášela, nechtěla tam jít atakdál), jež se se mnou potřeboval na něčem domluvit a požadoval číslo. Jakmile mi někdo řekne o číslo, tak zpanikařím tak moc, že to se mnou téměř švihne a prosím všechny osoby v okruhu pěti metrů, aby mi pomohly (jinak jsem vcelku normální). Kupodivu to nikdo nikdy neudělá, a tak si s tím musím poradit sama. Většinou to číslo dám, jinak panikařím, dokud se to nějak uspokojivě nevyřeší. Třeba daná osoba dostane infarkt. Nebo ze země vyleze Katherine Moennig a řekne tím svým úžasným hlasem, že jim to číslo nemám dávat, protože na to není čas, jelikož nám za pár minut odlétá letadlo do Stockholmu, kde již pro mě koupila byt a sama bydlí hned naproti. Jenže mně se takové věci nestávají, takže se vzdám, číslo poskytnu a pak se modlím, aby dotyčný nezavolal. Ale zpátky k rozhovoru.
"Tak mě napadlo, jestli bys nechtěla přijet," dokončil větu. Aha. Takže se se mnou chtěl domluvit na tom, abych jako zvedla zadek a jela nevímkam mezi neznámé lidi a navíc se nezmínil kdy (on mi teda říkal, kde bydlí, během našeho, zhruba měsíčního, "něco-jako-přátelství-ve-kterém-on-poslouchal-jak-si-já-a-soulmate-povídáme-a-zasahoval-do-toho-jen-minimálně".
"No, já nevim, jsi mě úplně zaskočil," řekla jsem první věc, která mi přišla na mozek (kupodivu to bylo pravdivé a k věci). Druhá věc byla "NE!!!!". Taky pravdivá a velmi k věci, bohužel přišla až velmi pozdě.
"Nemusíš to říkat hned, je čas," řekl vemlouvavě.
"Tak jo," zareagovala jsem a uvažovala, jestli je blbý to položit hned teď okamžitě v tuto vteřinu.
"Jdeš dneska do kina na Harryho Pottera?"
"Ne," řekla jsem s mírně naštvaným výrazem, který on bohužel vidět nemohl.
"Já tam dneska jdu se ségrou, bohužel.."
"To víš, že jo, já kvůli tobě poletím do kina a budu vám tam dělat šaška!" zněla by upřímná odpověd. Bohužel, hrdina Be zůstala u PC, jelikož telefonát byl pod její úroveň. A Be se špatnou náladou a všemi nepříjemnými věcmi pro okolí z toho plynoucí ještě spí (ale začíná se převalovat, takže se brzy probudí, protože rodičové se vrátili ze svých robot a nemají nic lepšího na práci než mi lézt do pokoje a pokoušet se se mnou navázat rozhovor).
"Já tam půjdu taky s bráchou. Jindy," řekla jsem takovým tónem, aby bylo jasné i autistovi, že tam hodlám jít BEZ NĚJ, NE DNES a S BRÁCHOU, tudíž TÉMĚŘ SAMA.
"Aha," protáhl zklamaně. Odolala jsem nutkání pronést větu "HÁÁÁ! A máš to blbý!!".
"Tak asi ahoj," rozloučil se se mnou.
"Jo," odvětila jsem a típla to pro případ, že by se chtěl dál vybavovat, jelikož větu pronesl dost neochotně a taky mi tam dost překáželo to "asi".

Chce to nějaký uspokojivý, veselý, optimistický závěr...
No, ozývat se mu nehodlám, přemýšlet o tom taky nehodlám, prostě nejdu mezi cizí lidi, co neznám, navíc úplně sama a pouze ve společnosti kluka, kterého jsem rok neviděla, pořádně jsem se s ním nikdy nebavila a který si zjevně vysvětlil e-mailíček "Oukej. 7********." jako "Nemůžu bez tebe žít, lásko má jediná!".
Taky mohl napsat SMS jako normální lidi! Pak bych předstírala, že mi nepřišla... Nebo bych zkrátka neodpověděla. Hahaha.
A co si vůbec kurvadrát myslí?!?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama