Hej!

18. července 2009 v 23:17 | Be. |  Život
Odjela jsem do Švédska, přijela jsem ze Švédska, upravila si blog podle nynější nálady a rozhodla se zase začít psát. Takhle by se daly shrnout dny od prvního července do dneška. Dějí se samé zásadní věci.
Jedna z nich bezesporu je, že jsem byla ve Švédsku, kde byli Švédi a mluvili švédsky. Švédská angličtina je ta nejvíc sexy angličtina, kterou jsem kdy slyšela, pokud nepočítáme Kate a Brity. Bohužel mi způsobovala zatmění mozku vždycky, když jsem ho nutně potřebovala, takže jsem si nevzpomínala ani na tak debilní slova jako "rent" nebo "hello". Ve Švédsku je obloha blíž než tady, celou dobu jsem měla pocit, že když si stoupnu na špičky, normálně se jí dotknu. Je tam úplně neuvěřitelně čisto. Čistý vzduch, nikde se nepovalují odpadky, sytě zelená tráva... Prostě blaho. Doma jsem si zapomněla "Čistící pleťovou vodu", takže jsem se dost děsila, jak zase budu vypadat. Před odjezdem mě totiž má maminka uvrtala do projektu "Rozhodla jsem se investovat sama do sebe a abych si nepřipadala provinile, uvrtám do toho i svou dceru". To znamená, že mamka si teď dopřává častější návštěvy kadeřníka (to znamená, že ze dvou návštěv ročně se vyklubaly tři až čtyři, což mi zase tak tragické nepřipadá) a dokonce začala chodit na kosmetiku. Takže tam hned nahnala i mě a povím vám, že kdyby mi někdy na začátku června nepálili u zubaře ústa laserem (sice mi to umrtvili, ovšem potom, co to přestalo fungovat, to bolelo jak svině a zhruba týden jsme se nemohla ani usmát), tak řeknu, že větší bolest jsem nezažila. Asi tisíckrát jsem měla hrozné nutkání vzít ten strojek, kterým mi bodala do ksichtu, a vypíchnout jí oko. Pak na mě napatlala make-up, za tu slast jsem zaplatila a odešla jsem domů. Po té, co jsem spotřebovala téměř tunu vaty a zhruba litr (přeháním, známe mě) odličovací vodičky, jsem zjistila, že to utrpení stálo za to, protože po těch debilních černých tečkách nebylo ani vidu, ani slechu. ZÁZRAK! Tak nějak jsem doufala, že už tam ani nepáchnu, protože mi to zůstane. Jenže to bych nesměla doma zapomenout "Čistící pleťovou vodu". Asi tři dny jsem se děsila další bolavé návštěvy kosmetičky, ovšem žádné tečky se nekonaly. Čerstvý a křišťálově čistý vzduch totiž tečky nedělá. Wow. Hm, tak jsem nějak záhadně odběhla od zajímavého Švédska k mým nezajímavým problémkům, které jsem nikdy neřešila, dokud mi do života nevstoupila paní kosmetička a její nemilosrdný bodák. Takže Švédsko. Úžasná příroda, úžasní lidé. Na první pohled prostě vidíte, že dotyčný je Švéd. Nemůžete si nevšimnout, jak se oblékají - nijak to zjevně neřeší, ale zároveň mají svůj osobitý styl. Když jdete po Ústí, vidíte milion holek, co jsou jako klony. Tam se vám to stát prostě nemůže. Také jsem se rozhodla, že se přestěhuju do Stockholmu. Krásnější město jsem v životě neviděla. Dokážou moderní budovy skloubit s těmi historickými, aniž by to vypadalo blbě. Připadá mi, že to tam jají skvěle zorganizované - tady máš tohle, tamhle zase tamto. Byť žiju v chaosu (myšlenkové pochody, můj pokoj, moje zápisky... všechno chaotické), připadalo mi to sympatické. Vlastně jediný kaz na celém Švédsku bylo ubytování. No, to jsem nenapsala zrovna chytře... Zkrátka - Bydleli jsme v dřevěné chatičce blízko statku, který byl vzdálený 7,5 km od městečka Vingåkeru. Paní Siw Andersson, co nám ji pronajímala, byla neskutečně hodná a upovídaná osoba. Chudák netušila, že můj tatínek jí rozumí každé desáté slovo a maminka osmé, takže je zasypávala spoustou řečí a nedočkala se reakce. Když jsme jeli do Stockholmu, dokonce volala svému bratrovi, aby se ho přeptala na parkování. No, chatička byla roztomilá, ze všech oken jsme koukali na les a louky (jež krášlili buď koně, nebo krávy)... A tady máme ten velký kaz - ta chatka byla na můj vkus moc malá. Když jsem na internetu viděla její fotky, řekla jsem si, že to bude fajn, příroda, nahoře dva pokoje, v každým dvě postele, nějak se poskládáme... OMYL. Dole byla kuchyňka, jídelní stůl, televize a koupelna. Nahoře byla jedna celá místnost se ČTYŘMI postelemi. JEDNA MÍSTNOST. Takže sbohem soukromí. Celý pobyt jsem měla za zadkem bratra a rodiče. Ani chvilka klidu. Moji milí rodiče to smaozřejmě brali za velký klad a neustále si se mnou chtěli povídat, protože se prý se mnou skoro nevidí, že prý pořád sedím u počítače a blablabla. TAK PARDÓÓÓN! Mně naopak připadá, že s nimi komunikuju dost. Říkám jim spoustu věcí, jenže oni stále mají pocit, že toho o mně dost nevědí. Ve výsledku jsem se těšila domů hlavně kvůli klidu, jaký skýtá můj milovaný pokoj. Ale vrátím se tam. Musím.
Mimochodem, po celém Švédsku visí obří plakáty "Brüno". Na ten film prostě musím jít.
Když jsme u toho chození někam, seznamte se, z Be se stala Be, co byla v gay baru. :D
Bylo to neskutečný, já a Radí jsme tam téměř za pomoci hrubé síly dotlačily kamarádku ze základky Lenku (omlouvám se, Leni, ale já vím, že sis to nakonec užila :P). Dohadovaly jsme se před vchodem, když ze dveří vykoukl velmi sympatický pán a řekl "Snad se nestydíte holky?". Tak jsme řekly, že ne, vlezly jsme dovnitř a sesedly jsme se u jednoho stolku. Já okamžitě prohlásila, že si dám kolu, ovšem mé dvě společnice se zmocnily nápojového lístku a jaly se číst.
R: "Myslíš, že jsou ty koktejly alkoholický?"
E: "No asi jo, když je nahoře napsáno alkoholické nápoje."
Sympatický pán za námi přišel třikrát, než se ty dvě rozhodly, že si dají kolu a Fantu.
SP: "To vám tak dlouho trvalo, než jste si vybraly dvakrát kolu a Fantu?"
Pak jsme si povídaly, já se pochlubila Kate...
L: "A odkud jí znáš?"
E: "Hraje v jednom, ehm, seriálu."
R: "Lesbickym..."
L: "Že mě to ani nepřekvapuje..."
A pak přišel zlom. Zlom s velkým Z. Přijel SP, sympatický pán, a položil Radí tu nejlepší otázku, jakou jsem kdy slyšela.
"Budete ještě bumbat?"
Vezmu si ho za manžela, námitky se nepřipouštějí. Myslela jsem, že bouchnu, jak děsně jsem zadržovala smích. Druhá bomba, kterou jsem úplně nezvládla a musela jsem se doširoka usmát, byla otázka två.
"Budete ještě zobat drobečky?"
Možná ani jedna z těch otázek nezní vtipně, ale představte si úplně normálně vypadajícího, sympatického, dobře oblečeného pána, jak toto pronáší mírně velmi přitepleným hlasem. Hlavně ty drobečky.
"Berete stravenky?"
"No, normálně ne... Ale tak jednu stravenčičku bych si moh vzít..."
Musíme tam jít ještě někdy (taky jsme to tomu pánovi slíbily...). Prostě jo.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama