Crystal - 6. díl

27. července 2009 v 17:00 | Be.
Seděla jsem na gauči a šokovaně zírala na svá kolena.
"Proč nic neříkáš?" zeptala se mě Kayley nesměle.
"Jsem v šoku," oznámila jsem jí zaraženě a přinutila své oči odtrhnout se od mých kolen a zadívat se na mou sestru. "Nějak mi to nemůže dojít."
"Taky tomu nemůžu uvěřit," zavrtěla hlavou a zaryla podpatkem do koberce. Jindy bych se asi zabývala myšlenkami, že má sestra vypadá hrozně upjatě a podobně, nyní jsem však na kritizování jejího oblečení, které je nucena nosit do práce a ani jí to nevadí, neměla ani pomyšlení.

"Znáte se čtyři měsíce. Čtyři!" poznamenala jsem a - pořád ještě mimo - zvedla jsem ruku, kde jsem měla zvednuté čtyři prsty.
"Jo."
"A bydlíte spolu… kolik? Tak deset hodin?" odhadla jsem.
"Asi tak."
"To není dlouhodobá známost," zavrtěla jsem hlavou.
"To není."
"Rodiče ho neschvalují."
"No právě."
"Jenže on tě požádal o ruku."
"Správně."
"Chce si tě vzít."
"Už to tak bude."
"I když se znáte čtyři měsíce."
"Přesně."
"To je přece nesmysl!" vybuchla jsem a rozhodila rukama. O vlásek jsem minula sestřinu hlavu. "I kdyby tě miloval tak moc, jak on říká - přeci to neznamená, že si tě hned musí brát!"
"To neznamená. Ale já ho miluju taky, chci s ním být… jenže nevím, jestli je chytré si ho brát tak brzo. Navíc rodiče ho ještě zcela nepřekousli… Ale on říká, že žít spolu je vlastně stejný jako být manželé… jen mám jiný příjmení a na prstě prstýnek…" uvažovala Kayley nahlas.
"Proč jsi s tím vůbec šla za mnou?" zamračila jsem se. Úplně mi zkazila den. Místo koukání na nějaký ten díl Simpsonových jsem tu dřepěla na gauči a snažila se pochopit nepochopitelné Lemmyho myšlenkové pochody. Do toho mi tu váhala sestra, co říct na jeho nabídku k sňatku. A ještě mě čekala práce a to nejen v klubu. Chtěla jsem se konečně věnovat jedné písničce, kterou mám v počítači rozpracovanou už pěkně dlouho. Zrovna dneska jsem měla chuť ji dotvořit. Ale ne! Ona musí přijít Kayley a zkazit mi den s řečmi o sňatku s gorilou! Pardon, s Lemmym.
"Protože jsi moje rodina! Protože potřebuju vědět nějaký subjektivní názor! Protože rodiče jsou na mě naštvaní!" vykřikovala na mě důvody. "A taky jsem v koncích! Vůbec jsem to nečekala, vždyť ani to bydlení nemáme pořádně rozmyšlené!"
"Víš, co si myslím? Že bys měla nakráčet za Lemmym a říct mu, že si ho chceš sice vzít, ale až později. Vymluv se třeba na problémy s rodiči," radila jsem jí. "Protože jestli si ho nakonec budeš chtít vzít, máma s tátou se můžou pekelně naštvat a nepromluvit s tebou ani slovo. Je to trochu ujetý, nemyslíš? Jeden den ti řeknou, jak hrozný jim připadá a druhý den jim oznámíš, že si ho budeš brát…" snažila jsem to uhrát na naše milované rodiče.
"Máš pravdu. Vezmu si ho. A co nejdřív! Je to ten pravý, který na mě čeká celý život!" vypískla radostně Kayley.
"Ale to jsem přeci vůbec neříkala!" ohradila jsem se vztekle. V duchu jsem totiž doufala, že Kayley u Lemmyho vydrží tak týden. Pak jí dojde, jaký ubožák a nevychovanec to je, odstěhuje se a rozejde se s ním. Najde si někoho inteligentního, vezme si ho, bude s ním mít kupu dětí a po Lemmym si ani nevzdechne.
"Rodičům do mého života nic není, už jsem dospělá a Lemmy je ten pravý!" řekla zasněně.
"Jinými slovy si ho chceš vzít jen proto, že se rodičům nelíbí? Naschvál?! Proboha, prober se, není ti čtrnáct!" vyjekla jsem zděšeně, když mi to došlo.
"Ale já ho miluju!" vytasila se s pěkně ubohou výmluvou Kayley. "Díky, žes mi pomohla urovnat si myšlenky, Crystal. Jsi nejlepší!" objala mě prudce, pak vyskočila na nohy a udělala podivnou otočku.
"Ty bys neměla jít k oltáři, ale ke cvokaři!" zavrčela jsem temně a probodla mou šťastnou sestru pohledem.
"Ale jdi ty!" zasmála se. "Já půjdu. Musím udělat romantickou večeři a připravit Lemmyho na to, aby nám koupil prstýnky!" znovu se zahihňala, popadla rázně kabelku a s pobrukováním nějaké úchylně romantické písně odešla. Měla jsem toho plné zuby. Já se to snažím uhrát na černé svědomí vůči rodičům - a co udělá ona? Jako největší pitomeček si na truc vezme toho největšího blbce pod sluncem!
"Ty to teda koulíš, ségra," zahuhlala jsem si pod imaginární vousy hořce. Úplně mě přešla chuť dívat se na Simpsonovi nebo dodělávat písničky. Radši jsem se tedy odebrala do mého nahrávacího pokoje, kde mám mimo jiné i počítač. Poslala jsem Richardovi na e-mail nějaké mé písničky, většinou ty nejvydařenější, jak se dalo čekat. Pak jsem zasedla ke klávesám a namátkou hrála, co mě napadlo. Jakákoliv emoce se hodí a já byla pěkně vzteklá.
V pět hodin jsem musela skončit, protože se klub otevírá už v šest a já musím přijet ještě před šestou. Se základem jsem byla nadmíru spokojená, dokonce mě napadlo i pár vět textu. Já tedy nezpívám, nelíbí se mi můj hlas, to obstarává July. Její zpěv je prostě úžasný, dělá to dobrovolně, ráda a zadarmo. Musím jí dát vědět, jestli bude mít vůbec zájem. Jak ji znám, tak bude, ale ona je dost nevypočitatelná, a tak s tím vždycky najisto nepočítám. Mluvíme totiž o tom samém člověku, který si podal přihlášku na vysokou školu mezi posledními - prostě se znenadání rozhodla, že chce na výšku a za tím si šla. Pak na rok přerušila studium, aby odjela do ciziny dělat au-pair, aniž by uměla kváknout jiným jazykem než tím mateřským. Vrcholem všeho bylo, když po roce přijela zpátky - přivezla si černocha, se kterým se zasnoubila asi dva dny před svým odjezdem. Po několika měsících se náhle rozhodla, že si ho chce vzít. Bylo to den před důležitou zkouškou, nikdo o tom nevěděl. Prostě cestou do školy zakoupila prstýnky, přátelům a rodině rozeslala SMS "Cauves, doufam, ze mas dneska cas, protoze se vdavam. Ve ctvrt na pet, radnice, na nikoho se neceka. J." a opravdu si ve čtvrt na pět vzala Mosiho. On měl na sobě džíny, zelené tričko se symbolem míru a příliš velké sako, které splašil bůhví kde, ona tmavě modré tílko, černou sukni a sešlapané conversky. Ve čtyřiadvaceti otěhotněla, což ji samozřejmě nedonutilo přerušit studium. Měla ale štěstí, porodila na začátku července, a tak mohla být první tři měsíce se svým synem doma. Pak ale prostě začala chodit do školy, dítě nedítě. Zvládla to jen díky obětavé pomoci svých rodičů a svých přátel (tudíž i mé). Ona si prostě vždycky něco vymyslí a pak si jde tvrdě za svým cílem. Je pro ni nutné, aby se všechno stalo v co nejkratší době. Jinými slovy - probudila se s chutí vzít si Mosiho za muže a ještě ten den si ho vzala. Tečka. Jednou odpoledne se rozhodla, že chce mít světle růžové zdi v obývacím pokoji. O půlnoci už byl obývák růžový. O týden později se jí ta barva znelíbila, a tak ve tři ráno vstala, přinesla ze sklepa starý kbelík zářivě rudé barvy, kterou kdysi použila jako zkrášlení bílých zdí svého vlastního pokoje (nic drastického, prostě jen kdesi v horní polovině udělala čáru), a dala se do díla. Vzhledem k tomu, že jí nikdo nepomáhal, měla ve dvanáct hodin hotový první nátěr. Pak přijel Mosi z návštěvy u svých příbuzných domů, málem dostal infarkt a nakonec byl donucen k obstarání druhého nátěru.
Zavrtěla jsem hlavou a odtrhla myšlenky od mé mírně vyšinuté kamarádky. Naházela jsem na sebe jakés takés oblečení, vzala tašku s deskami a zkontrolovala e-mail, jestli třeba Richard neodepsal.
Prosila jsem ho, ať mi napíše, až dostane mé písničky. Nic mi nepřišlo. Buď tedy ještě nebyl na počítači, nebo se ten e-mail prostě neodeslal. Vypnula jsem počítač, ještě si rychle svázala vlasy do culíku a zamířila k autu.
Bylo sice teprve půl dvanácté v noci, ale už jsem nehrála. Dnes přišlo zoufale málo lidí, už od jedenácti se v klubu nacházelo jen několik lidí - barman Cade, Danny, já, nějaký kluk v depresi a Richard. Ano, Richard si mě zase přišel poslechnout. Balila jsem se a v duchu uvažovala, co mám dělat. Jít za ním a riskovat, že se zdržím, nebo zamířit domů, pořádně se vyspat a nazítří vstát v nějakou rozumnou dobu? Nakonec to za mě stejně vyřešil Danny.
"Nechceš si jít na chvilku sednout k nám, Crystal?" zavolal, když jsem všechno dobalila a přehodila si tašku přes rameno.
"Proč ne!" houkla jsem odpověď a zamířila k baru. Usadila jsem se mezi Richarda a toho smutného kluka. Možná nebyl v depresi, možná prostě jen spal, to nevím.
"Ahoj," pozdravil mě Richard s úsměvem.
"Ahoj. Co tu děláš?" zeptala jsem se ho dost hloupě a kývla na Cadea. On pozdravil mrknutím, dnes jsme se už viděli.
"Poslouchám tvou tvorbu. Tančil bych, kdybych tady nebyl téměř sám."
"To mě těší," zakřenila jsem se a v duchu se modlila, aby to nebyla jedna z vět, které běžně používá, když chce být milý i na lidi, co mu nejsou sympatičtí. Jako třeba ta servírka dneska na obědě.
"Dáš si něco k pití?" zeptal se mě Cade s nevinným úsměvem.
"Ne, díky, brzo pojedu domů. Jsem po dnešku celkem unavená," řekla jsem a na důkaz svých slov zívla.
"Tak to tě asi potěší velice špatná zpráva, kterou ti musím říct," zašklebil se Danny a pošoupl si brýle.
"Co se děje?"
"V téhle ulici se něco děje s elektřinou, takže tu budou něco vyměňovat. Zkrátka a dobře nepůjde ve čtvrtek a pátek proud," sdělil mi se stejným výrazem, jako by mi říkal, že mi vymřela celá rodina.
"A v sobotu už jo?"
"To už ano, aspoň mi to teda slíbili. Byl by to dost průšvih, má přijet ten DJ, jak mi to včera zrušil a tys za něj musela zastupovat," zamračil se Danny.
"Fajn, tak to přijdu a nakopu mu zadek," rozveselila jsem se ve své únavě aspoň trošku.
"Proč ho chceš kopat, Crystal?" vyvalil na mě oči Cade.
"Musela jsem kvůli němu pracovat."
"Jenže tebe ta práce přeci baví a navíc sis ten koncert před tím užila, ne? Neměla bys mu spíš poděkovat?" navrhl mi dobrosrdečně.
"Ani ne," zazívala jsem. "Já půjdu, kluci, nebo tu usnu jako tady ten pán," ukázala jsem na toho schouleného mladíka, co seděl hned vedle mě, a seskočila jsem z barové židličky.
"Než půjdeš, můžu tě poprosit o odvoz? Nějak se mi nechce čekat na taxi…" zeptal se mě Richard.
"Klidně," pokrčila jsem rameny.
"Tak dobrou noc, Crystal!" zamával mi Cade. "Dobrou noc, Richarde!" usmál se i na kluka, co se zjevně rozhodl, že budu jeho osobní řidič pro toto město. Popřála jsem dobrou noc Cadeovi i Dannymu, kterého zjevně pořád trápila vidina čtvrtka a pátku bez elektřiny, a zamířila jsem k autu s Richardem za zády.
"Je mi trapný se pořád nechat vozit," promluvil Richard jako první.
"Ale jdi, mně to nevadí," mávla jsem rukou. Duchem už jsem byla napůl v posteli, když jsem odemykala vůz.
"Zítra odpoledne odjíždím do sousedního města," řekl mi.
"Koncert?" hádala jsem, zatímco jsem všude po kapsách hledala klíčky.
"Správně. Ve středu. Úplně poslední, pak jedeme domů. Zase nahrajeme nějaký písničky," prozradil mi.
"To je fajn," kývla jsem hlavou napůl mimo. Lámala jsem si hlavu, kam jsem proboha hodila ty klíčky od auta.
"Bydlím asi tak padesát kilometrů odtud, takže nebude problém, jestli to s tím Frankem vyjde. Mimochodem, dík za písničky. Nestihl jsem ti odepsat, protože jsem chtěl do klubu přijít včas."
"Jo, jasně, není zač," zamumlala jsem. Prohrabovala jsem se v tašce.
"Ty něco hledáš?" všiml si konečně.
"Klíče od auta."
"Ty jsi něco pila?"
"Ne, proč? Jen jsem unavená," zarazila jsem se a podívala se na něj.
"Tak to všechno vysvětluje," zasmál se a ukázal přímo na klíče, které byly v zámku auta.
"Ach jo," povzdechla jsem si s opravdu velkým pocitem trapna a vytáhla klíčky.
"Z toho si nic nedělej, to se může stát každýmu," uklidňoval mě se smíchem Richard. Kdyby se nesmál, asi bych se necítila až tolik moc trapně. Jak si můžu nevšimnout, že jsem odemykala? Svou dávku kofeinu budu asi muset zvednout tak o polovinu…
"Sedni si," zahuhlala jsem a sama nasedla. Počkala jsem, až se milostivě usadí i Richard.
"Nevím, jestli mám riskovat jízdu s tebou," poznamenal s rošťáckým úsměvem.
"Jestli se ti něco nelíbí, tak běž a zavolej si taxi," prskla jsem dopáleně a nastartovala.
"Ne, díky," odmítl. "Zase takový strach nemám."
Vycouvala jsem a zaboha se snažila neusnout.
"Zítra zavolám Frankovi. Pak ti hned dám vědět, jak to dopadlo," poznamenal Richard. Tahle informace mě k bdělosti dokázala probrat celkem rychle.
"Bezva!"
"Ale moc si od toho neslibuj, teď se jen jedná o to, jestli bude mít zájem o tvoje písničky nebo ne," krotil mou radost.
"S tím počítám," odbyla jsem ho. Zastavila jsem přímo před hotelem. Rozloučili jsme se s přáním dobré noci a já odjela. Domů jsem přišla jen napůl vzhůru, následovala rychlá sprcha a postel. Když jsem si v pyžamu lehala do peřin, vzpomněla jsem si na Kayley. Co asi dělá? Má výčitky svědomí? Nebo jí pořád přijde svatba na truc rodičům jako skvělý nápad? S myšlenkou, že jí zítra zavolám, jsem spokojeně usnula.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama