Crystal - 5. díl

27. července 2009 v 8:30 | Be.
Se srdcem v krku jsem zabrzdila před nijak extra vypadající restaurací. Za celou cestu jsem zvládla pouze pozdravit. Nikdy jsem nebyla tak nervózní. Zaparkovala jsem auto a zadoufala, aby mi přičetl body za to, jak pěkně jsem se vyhnula autu stojícímu na vedlejším místě. Vážně, málem jsem z našich dvou pojízdných aut vyrobila jedno veliké a nepojízdné.
"Musím říct, že řídíš dobře, ale tváříš se u toho jako u mučení," poznamenal kluk, který by mi mohl zajistit dobré kontakty. Jméno jsem zapomněla a hrozně jsem se bála zeptat se.

"Hm," nešťastně jsem se odpoutala a vylezla ven. Opatrně jsem zavřela dveře a počkala, až se dostane ven i ten kluk. Sakra, jak jen říkal, že se jmenuje…?
"Jsi nervózní," poznamenal, když jsem se snažila třesoucí rukou zamknout auto. Nutno podotknout, že jsem se nedokázala strefit do zámku.
"Jak jsi to poznal?" polkla jsem na prázdno a konečně zamknula.
"Včera jsi byla úplně v pohodě. Teď se tváříš, jako bys šla na popravu. Co se děje?" zajímal se. Bok po boku jsme zamířili dovnitř.
"Mám strach, že to pokazím a ty mě nikomu nedoporučíš, protože poznáš, jak nemožná doopravdy jsem," vyklopila jsem narovinu.
"I kdyby ses chovala jako ožralý lidožrout, je mi to jedno. Tvoje hudba je úžasná a kvůli té tu taky jsme. Vůbec nezáleží na tom, jak vypadáš, jak se chováš, jak nemotorná jsi," usmál se povzbudivě.
"Fuj, tak to jsem si celkem oddechla," přiznala jsem. "Myslela jsem si, že záleží na tom, jak budu vypadat, jak zapůsobím."
"U mě ne," ujistil mě a galantně mi otevřel dveře.
"Já mám ruce," oznámila jsem mu a podržela si dveře.
"Neříkej mi, že patříš k feministkám," zatvářil se, když vstupoval do místnosti.
"Ne, patřím k lidem, co mají zdravý rozum," poučila jsem ho a následovala ho dovnitř. Restaurace byla neslaná nemastná, možná by potřebovala nějaké vylepšení, ale já nejsem majitelka. Já jsem zákaznice.
"To vybírala tvá sestra?"
"Kdo jiný? Chtěla jsem něco poblíž. Kromě tohohle tu už je jen předražená snobárna, co vyžaduje smokingy."
"Tak to jo," kývl a usedl za nejbližší stůl.
"Fajn," prohodila jsem, zatímco jsem si sedala. "Tak mluv," vybídla jsem ho.
"O čem?"
"Proč tu asi jsme?" zvedla jsem obočí.
"Brý den. Dáte si?" oslovila nás servírka nenadšeně. Žvýkala žvýkačku a znuděně si nás prohlížela, jako by chtěla odhalit náš životní příběh jen z toho, jak se zrovna tváříme.
"Jídelní lístek by nebyl?" neodpustila jsem si.
"Hned nějakej donesu," zabručela, jako bych ji obtěžovala. "Něco k pití bude?"
"Bude," ujistila jsem ji. "Red Bull, kolu a minerálku," nadiktovala jsem si.
"A vy?" obrátila se na kluka otráveně. Pak tak nějak ztuhla a dokonce zapomněla nevychovaně žvýkat s otevřenou pusou.
"Ledový čaj, prosím," zazubil se na ni kluk příjemně. Nedokázala jsem pochopit, jak vůbec při pohledu na takovou slečnu dokázal donutit pusu k úsměvu.
"Jasný," zahučela. "Erm… nejste vy… Richard?" zapípala.
"Ano, to jsem já," přikývl.
"Včera jsme slavily s kámošku její narozky na vašem koncertě! Páni, to byl vodvaz! Úžasný, fakt! Pak ještě ta after party potom… zážitek!" začala mektat.
"To je sice pěkný," přerušila jsem ji nepříjemným hlasem, "ale já mám žízeň!"
"No jo, jasně," zamumlala, otočila se a odběhla.
"Hm, Crystal…" zamručel Richard (aspoň k něčemu mi byla dobrá). "Napadlo tě někdy, že bys mohla být na lidi… milejší?" nadhodil.
"Milejší? Na co?" vykulila jsem oči.
"Měli by tě víc rádi."
"Já je ráda nemám. Když se ke mně někdo chová jak k podřadné formě života, nebudu se na něj usmívat jako blbeček a v duchu se přesvědčovat, že má blbý den. Když mám já den blbec, nikoho to nezajímá. Stejně musím večer pracovat a pouštět i veselé písničky. Tak ať mě neštve."
"Budeš se muset naučit být milá i na lidi, co ti nejsou sympatičtí. Pokud se proslavíš, potkáš spousty lidí a na všechny budeš muset působit příjemně," poučil mě.
"Já se budu chovat tak, jak sama uznám za vhodné, ale díky za radu," štěkla jsem. "Tak k věci," vybídla jsem ho netrpělivě.
"Včera jsem dost poslouchal to, co hraješ, a myslím, že tvá hudba má myšlenku, nějaký nápad. Já sám tě proslavit rozhodně nemůžu, vždyť ani já nejsem moc známý, ale znám chlápka, který by mohl."
"Poslouchám!" vyhrkla jsem nadšeně a plácla dlaněmi o stůl.
"Ledový čaj pro pána," přerušila mě servírka zvesela a položila před Richarda sklenici. "A pro vás," zabručela a postavila přede mě všechno, co jsem si objednala. Pak nám oběma podala jídelní lístky. Po několika sériích zamilovaných pohledů konečně odplula někam k baru, kde nás stále propalovala pohledem. Já jsem si vysloužila ten nenávistný, Richard zamilovaný. Nevím, co má za problém, nebýt mě, tak na after party rozhodně v blízkosti svého vysněného idolu netančí, spíš by dřepěla doma a zbožně civěla na tričko/plakát/cokoliv skupiny Dot.
"Jmenuje se Frank Fields, je to syn úspěšného filmového producenta. O prachy si rozhodně dělat starosti nemusí, takže veškerý svůj čas věnuje vyhledávání talentů na taneční scéně. Většina jeho pokusů ztroskotala, buď té skupině někdo nabídl víc peněz a spolehlivější smlouvu, nebo prostě nebyla až zase tak dobrá a lidem se nelíbila, tak to Frank skončil sám. Mám ale dojem, že z tebe bude blahem bez sebe, zrovna teď sice na něčem dělá, ale podle toho, co říkal minule, to brzo skončí, protože ta kapela je prý jeden magor vedle druhého," vyprávěl mi kvapem a já bedlivě poslouchala.
"To je úžasný!" vydechla jsem a bezmyšlenkovitě otevřela jídelní lístek.
"Jenže je ještě otázka, jestli se mu tvoje hudba bude líbit a jestli bude vůbec ochotný do tebe investovat svůj čas a peníze. Už se několikrát spálil, je dost opatrný, tak snad na něj zapůsobíš dobře…"
"To je jako pohádka… Takže v čem je problém?"
"Nemusí se to nutně povést, musíš dřít a smířit se s tím, že tvůj život se může ze dne na den změnit. A to jak k horšímu, tak lepšímu. A pokud k lepšímu, může se kdykoliv stát, že se to během chvilky pokazí a tobě zbudou jen oči pro pláč. Riskuješ všechno a pak z toho taky nic nemusí být. Je jen málo lidí, co má odvahu to zkusit, hodně jich vycouvá už na začátku."
"Já do toho jdu! Je mi jedno, jak se všechno změní, prostě chci!" vypískla jsem a radostí kopala do nohy stolu.
"A nechceš si to rozmyslet?" zadíval se mi do očí. "Vážně je tvůj život tak… řekněme nijaký, že ho chceš změnit od základů k nepoznání?"
"Jsi celkem zajímavý člověk," poznamenala jsem. "Nejdřív mi říkáš, že není nic jisté, že se mu moje hudba třeba vůbec nebude líbit a teď mi promlouváš do duše, jako kdybych už držela v ruce nahrávací smlouvu," podotkla jsem. "Zkusit se má všechno a při nejhorším s tím prostě seknu, ne?"
"Když to bereš takhle… jsem jen rád."
"Tak co to bude?" přerušila nás ta kachna servírka zase.
"Dvakrát salát, prosím," usmál se na ni Richard přívětivě.
"Salát?!" vyjekla jsem. "I pro mě?"
"No jistě," ujistil mě.
"Já salát nechci! Přineste mi palačinky s vrchovatou porcí čokoládového sirupu," poručila jsem si nezdravou pochoutku.
"Jak je libo," uculila se servírka na Richarda, zabila mě pohledem a odběhla.
"Obdivuju tě. Jíst takhle kalorická jídla… brzy bych vypadal jako koule. Máme tloušťku v rodině, dalo mi hodně práce zhubnout," povzdychl si.
"Proboha, nemluv mi o hubnutí," nakrčila jsem nos. "Sestřin přítel je úplně posedlý sportováním a svalnatou postavou. Já to úplně nesnáším."
"Já taky neříkám, že cvičím rád," řekl otráveně. "To spíš naopak. Na druhou stranu se mi nechce prožít život v obezitě dřív umřít. Můj táta vážil přes sto kilo a to byl ještě menší než ty. Už je dávno po smrti. Infarkt," vysvětlil mi a posmutněl.
"Aha," pronesla jsem, aby nebylo ticho. Nechtěla se mi říkat nějaká otřepaná fráze jako "Je mi to líto" nebo "Upřímnou soustrast", když Richardova otce vůbec neznám. Já vlastně téměř neznám ani Richarda. Takže mi nemůže být logicky líto ani jeho. Naštěstí přispěchala servírka a položila před nás objednané jídlo.
"Tady to máte," zacvrlikala na Richarda.
"Děkuji moc," vzal si svůj talíř a zamrkal na ni. Myslím, že takhle zrudnout jsem nikdy nikoho neviděla. Udiveně jsem na ni zírala, dokud rozpačitě neodcouvala na své místo.
"Je to vůbec ještě zdravé?"
"Co jestli je zdravé?" zamračil se nechápavě Richard, zatímco si napichoval na vidličku jednotlivou zeleninu.
"Takhle moc se červenat! To není červenání, to je skoro fialovění!"
"To jsou starosti…" zavrtěl hlavou a zasmál se. Chvíli jsme mlčky jedli. Pak jsem to už nevydržela.
"A co se tedy do detailu bude dít s tím Frankem?"
"Coby," pokrčil rameny. "Zavolám mu, řeknu mu o tobě a pak podle toho, jestli bude mít zájem nebo ne."
"A když bude?"
"Nevím, uvidíme," mávl vidličkou. "Každopádně mi pro jistotu pošli nějaké svoje písničky."
"Na e-mail?" ujistila jsem se radši.
"Na e-mail," potvrdil mi a sáhl si do kapsy. Vytáhl mírně zmačkanou vizitku, kde bylo uvedeno jeho jméno, jméno kapely, web kapely, e-mail kapely, jeho e-mail a jeho telefonní číslo na mobil. Za tohle by ta servírka vraždila.
"Díky," poděkovala jsem a vzala jsem si malý papírek, který mi podával.
"Prosím tě, hlavně to nenechej někde válet a nikde to nezveřejňuj," podíval se na svou vizitku v mé ruce. "Jednou se mi to takhle vymstilo a pak mi psalo e-maily hejno bláznivých puberťaček. Bylo to hrozný, každý den číst, jak s tebou chce mít třináctiletá holka dítě," zatvářil se otráveně.
"Dobrá, přísahám, že to nikomu neukážu!" pokývala jsem hlavou a zastrčila vizitku do kapsy kalhot.
"Sakra, to už je tolik?" zhrozil se, když spatřil čas na hodinách, co visely na zdi nedaleko nás. "Budu muset do pěti minut odejít."
"Fajn," pokrčila jsem rameny a dál v klidu jedla palačinky, které chutnaly vážně skvěle.
"Nebude ti to vadit?"
"Proč by mi to mělo vadit?"
"Nevím. Zaplatím to."
"Nezaplatíš, odcházíš první, platit budu já."
"Ne, to ani náhodou! Já jsem tě sem vytáhl!" bránil se a vytáhl peněženku. Chvíli se v ní přehraboval, pak z ní vyndal odpovídající částku.
"Opovaž se to platit!" zasyčela jsem a namířila na něj výhružně vidličku od čokolády.
"Budu to platit!" dupl si a rychle dopil svůj ledový čaj.
"Ne!" zavrčela jsem a výhružně jsem dojedla svou porci.
"Víš co? Zavolej mi taxíka," odbyl mě.
"Odvezu tě, stejně už jsem to snědla."
"Díky. Tím pádem to zaplatím," usmál se vítězně a pleskl penězi o stolek.
"Příště to budu platit já," sdělila jsem mu věcně.
"Budu si to pamatovat a pozvu tě do něčeho hodně drahého," slíbil mi. Pak jsme oba vstali, mávli na servírku (Richard mávl, já se na ni zašklebila) a odpochodovali do auta. Cestu jsme zvládli lehkou konverzací o počasí a stavu klubu, kde pracuju. Při loučení mi Richard slíbil, že Frankovi zavolá ještě dnes k večeru, pak mi dá telefonicky vědět, jak to dopadlo. Spokojeně jsem odjela domů. Nemohlo to skončit lépe. Odemkla jsem byt a hned zamířila do ložnice, kde jsem se převlékla do domácího oblečení. Bylo teprve krátce po půl druhé, a tak jsem měla spoustu času.
Odebrala jsem se tedy do obývacího pokoje s vidinou několika dílů Simpsonových, když jsem si všimla blikajícího červeného světýlka na mém telefonu. Záznamník. Budu muset dřepění u televize na pár minutek odložit. Zmáčkla jsem tedy příslušné tlačítko a poslouchala vzkaz.
"A-ahoj, Crystal. Nechci tě rušit u toho důležitého oběda, tak volám sem. Mmmh…" na chvilku se odmlčela. "Potřebuju s tebou nutně mluvit. A nejde to vyřídit po telefonu, asi to bude na delší dobu. Zavolej mi, až přijdeš domů, jo? Já přijdu… Tak zatím. Kayley."
"No jen se sem zase pozvi," zabručela jsem otráveně a sáhla po mobilu. Nechtěla jsem riskovat a volat Kayley do kanceláře, možná bych jí vážně mohla způsobit nějaký průšvih…
"Crystal?" zasyčela Kayley do svého mobilu.
"Jo, to jsem já. Můžeš mluvit?" zeptala jsem se otráveně.
"Jo, můžu, schovala jsem se na záchody," potvrdila šeptem. Sice jsem nechápala, proč tedy šeptá, ale byl to můj kredit, a tak jsem se nechtěla zdržovat zbytečnými otázkami.
"Fajn. Tak co se děje?" vyzvídala jsem.
"Zrovna jsem byla na obědě s Lemmym."
"No a co?"
"Toho se to týká! Končím ve tři. Můžu se chvilku po třetí objevit u tebe? Prosím?"
"Jak moc je to důležité na stupnici od jedné do deseti?"
"Jedenáct!"
"Dobrá. Tak jak bys odhadla důležitost na mé osobní stupnici důležitosti?" opravila jsem svou otázku.
"Hm… když se na to kouknu realisticky…" zamyslela se Kayley. "Tak… šest?"
"Přijď. Ale nebuď tu dlouho, musím jít taky do práce," zavrčela jsem, aby pochopila, že tu opravdu nemůže dřepět do desíti, vyjíst mi ledničku, udělat nepořádek a pak zmizet, jak je jejím dobrým zvykem.
"Jasně! Já přijdu! Třeba se mi podaří skončit dřív!" zajásala dost hlasitě. "Tak po třetí," rozloučila se se mnou už zase šeptem a položila hovor. Já sama hodila mobil na stolek a svalila se do křesla.
No fajn, tak mám na krku návštěvu své drahé sestřičky, co mi hodlá sdělit něco důležitého. Nechápu, proč si vybrala zrovna mě. To nemůže jít za nějakou svou kamarádkou? Má jich snad milion, se všemi si pěstuje přátelství na život a na smrt, pravidelně se s nimi vídá… To prostě nemůže jít a otravovat je? Ne snad, že bych neměla svou sestru ráda, to mám, ale někdy jsou její důležité problémy, jež opravdu nejdou řešit po telefonu, pěkné kraviny.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama