Crystal - 4. díl

26. července 2009 v 17:00 | Be.
Do postele jsem se nakonec dostala až ve dvě v noci, což mě opravdu nepotěšilo. Usnula jsem celkem bez problémů, jsem typ člověka, který dokáže usnout v kdykoli, kdekoli a v jakékoli situaci. Zato mě všechno lehce vzbudí. Takže se asi nebude divit, že jsem se doopravdy naštvala, když mi nějaký blbec v osm hodin zazvonil na domovní dveře. Nezazvonil jako normální člověk, držel prst na zvonku a čekal, až otevřu dveře, vyrvu mu z hlavy mozek a hodím ho na zeď, jelikož nic jiného opravdu očekávat nemohl, když se rozhodl pro takovouto formu týrání. Vyhrabala jsem se z postele a po paměti doklopýtala ke dveřím. Otevřela jsem je a podívala se na člověka, kvůli kterému v budoucnu skončím ve vězení za vraždu.
"Dobrý den, slečno, máte internet?" pozdravila mě nějaká bláznivá ženská.
"Jste normální?!" zeptala jsem se jí. "Proč držíte prst na zvonku? V osm ráno??"

"Dostala jsem informaci, že jste přes den doma, ale často posloucháte hudbu, a tak jsem chtěla, abyste mě slyšela," usmála se na mě. "Snad neruším."
"Tak to si teda pište, že rušíte!" štěkla jsem. "Přes den jsem doma, protože přes noc pracuju, což je celkem logické, a nějak nemám zájem na tom, aby mě budil v osm hodin ráno někdo, kdo snad zaspal století! Internet má doma snad už každý!" rozčilovala jsem se. Hlava se mi zatočila, musela jsem se opřít o rám dveří.
"Omlouvám se, pokud jsem vás probudila," řekla žena nuceně. "Přišla jsem sem s nabídkou levného internetu…" začala s naučeným monologem.
"Internet mám, jiný mě nezajímá, dejte mi pokoj, už sem nechoďte!" zaječela jsem téměř hystericky a opravdu rázně jsem práskla bábě dveřmi před nosem. "A opovažte se zazvonit!" křikla jsem ještě a celá rozezlená zalezla zpátky do postele.
Spánek mi však pro tento den pravděpodobně nebyl přán. V deset se pro změnu rozcinkal mobil. Včera jsem se nenamáhala ho vytáhnout z kapes džínsů, které jsem při svlékání hodila na zem, a tak mě vzbudil. S nechutí jsem znovu vstala a sáhla do kalhot. Vytáhla jsem zvonící mobil. Na displeji svítilo neznámé číslo. Buď pracovně, nebo omyl. Spíš omyl, mně moc lidí nevolá. Když potřebují mé služby, prostě se se mnou domluví ústně v klubu. Nebo to řeší přes Dannyho.
"Přejete si?" broukla jsem do sluchátka značně rozespale, i když jsem svůj hlas nutila k normálnímu tónu.
"Ahoj, to jsem já," ozvalo se zvesela do sluchátka.
"Kdo?" podivila jsem se. Možná za to mohlo rozespání, ale hlas mi nebyl povědomý ani za mák.
"Richard? Stone? Klávesák skupiny Dot?" napovídal mi.
"Jo, ty jsi ten, jak nevím, jak se jmenuje!" došlo mi vcelku rychle na to, že jsem se probudila před pěti vteřinami.
"Jo. Jak se vůbec jmenuješ ty?"
"Crystal. Crystal Burtonová," představila jsem se nijak nadšeně. "Proč mi voláš? Vzbudils mě," informovala jsem ho s jemnou výčitkou v hlase.
"Promiň," omluvil se. "Nedošlo mi to."
"Už vám vyšla deska?"
"Ne. Proč?"
"Že voláš."
"Chtěl jsem tě pozvat na večeři," prozradil mi.
"Aha," pokrčila jsem rameny. "To je smůla, já večer pracuju."
"Nemůžeš si vzít volno?"
"Ne, musíme to hlásit minimálně den předem," zavrtěla jsem hlavou, i když to nemohl vidět.
"Sakra… Chtěl jsem s tebou probrat věci okolo tvojí hudby a CD a tohohle."
"A co oběd?" navrhla jsem. "Pozdní," dodala jsem ještě, když mi došlo, že vypadám jako strašák do zelí, co má místo vlasů špagety.
"Oběd by byl fajn, ale ne pozdní, odpoledne nás čeká rozhovor," pochlubil se.
"Já jsem se vzbudila před minutou!" zaprotestovala jsem.
"No a?"
"Mám mastné vlasy."
"Má být?"
"Nesnáším mastné vlasy. Nejvíc na světě."
"Já nesnáším hady."
"Nejvíc na světě?"
"Mám pocit, že jo."
"Co bude s tím obědem?" připomněla jsem.
"No," povzdechl si. "Hodí se ti to ve dvanáct?"
"To je za dvě hodiny!"
"To je fakt, jen nevím, proč mi to říkáš."
"Co v půl jedné?" pokoušela jsem se to aspoň trochu oddálit.
"Jak často chodíš pozdě?"
"Moc často ne," zamyslela jsem se.
"Ve čtvrt na jednu."
"Co je to za čas?"
"Kompromis."
"Budu tam," slíbila jsem.
"Fajn. A kde?"
"Na tom obědě přece!"
"Neřekli jsme si, kam půjdeme!" upozornil. "Já to tu moc neznám, bydlím v sousedním městě, tak je to na tobě."
"Jenže já tady nikam nechodím!" protáhla jsem obličej. Pořádně tu neznám jediný větší podnik. Upřímně - chodím jen do McDonald's a stánku s Hot Dogy.
"Vůbec?"
"Tak nějak," odtušila jsem a zoufale v mozku listovala po nějakém řešení. "A co takhle kdybys přišel na návštěvu?" vyhrkla jsem návrh dřív, než jsem ho dokázala sama posoudit. Bože, já si zvu úplně cizího chlápka do domu! Já jsem ale blbá!
"Ehm… mám si to nějak vysvětlovat…?"
"Jo. Tím, že jsem úplně blbá a rozespalá," zahučela jsem.
"To mi vyhovuje," zasmál se.
"Máš tu auto?"
"Ne."
"Tak víš co? Já tě vyzvednu. Ve čtvrt. Zatím zavolám ségře, ta se tu ve všech podnicích vyzná," vymyslela jsem.
"Jasný, to bude nejlepší. Bydlíme v hotelu Front blízko klubu. Asi víš kde, ne?"
"Vím," kývla jsem. "Tak ve čtvrt?"
"Ve čtvrt," potvrdil a položil hovor. Já jsem hodila mobil na postel a unaveně si promnula oči. Fajn. To mě vážně těší. Zase rychlá sprcha, umýt vlasy, zavolat Kayley… A to všechno do dvanácti. Na druhou stranu by ten oběd mohl být vážně přínosný, třeba by se mi povedlo nastartovat aspoň nějakou kariéru… Málem jsem se přerazila o pohozené džínsy na zemi, když jsem zamířila do kuchyně.
Kopla jsem do nich a pospíchala udělat si kávu. S nelibostí jsem zjistila, že kávovar je špinavý. Úžasné. Vytáhla jsem konev a dala vařit vodu. Pak jsem vyhrabala hrnek a nasypala do něj celý obsah sáčku "Nescafé tři v jednom". Vím, že v tom v podstatě není žádný kofein, ale prostě jsem potřebovala cítit chuť kávy, už to byla taková moje menší závislost. Chybějící kofein doplním Red Bullem. Než se uvařila voda, šla jsem zkontrolovat schránku. Účty, účty, účty. Jako obvykle. Znovu jsem se věnovala svému kafi. Zalila jsem směs vodou a pak čekala, až vychladne. Čekání jsem se rozhodla využít, a tak jsem zavolala Kayley ohledně té restaurace.
"Dobrý den. Tady kancelář pana Artgooda, co pro vás mohu udělat?"
"Kayley, to jsem já," zabručela jsem otráveně. Asi nebyl moc dobrý nápad volat z pevné linky přímo do kanceláře Kayley, na druhou stranu ona nesmí telefonovat z mobilu v pracovní době…
"Ano? Přejete si?" mluvila stále úředním hlasem.
"Proč tak divně mluvíš?"
"Ano, pan Artwood je přítomen," zatrylkovala do telefonu zvesela.
"Jasně, chápu. Mám zavolat později?" zeptala jsem se, ale v duchu doufala, že ne. Velice pravděpodobně by nebylo kdy.
"To je v pořádku, poslouchám," ujistila mě.
"Neznáš nějakou úžasnou restauraci, která je vhodná na oběd s někým, kdo mě může seznámit s důležitými lidmi? Je to pro mou práci, ale nic oficiálního nebo něco, co by vyžadovalo slušné oblečení, drdoly a podobné zbytečnosti," vychrlila jsem na ni rychle.
"Asi tě zabiju!" zasyčela mi do sluchátka Kayley. "Co mi voláš do práce?! Teď tu nade mnou stál šéf! Co mu mám říct? Jak se mám vymluvit?!" hysterčila šeptem.
"A v jaký firmě vůbec pracuješ?" otázala jsem se.
"Dělám sekretářku chlápkovi, co má na starosti reklamu firmy," informovala mě.
"Tak řekni, že jsem mu chtěla nabídnout nějakou smlouvu a že se ještě ozvu, protože se mi během rozhovoru objevily nějaké komplikace," navrhla jsem celkem chytrou výmluvu. "Ale teď potřebuju pomoct!" vrátila jsem se k původnímu důvodu hovoru.
"Ty budeš nepatřičně vypadat v kterékoli restauraci, kterou já navštěvuji a dobře znám," shodila mě okamžitě. "Neznám totiž žádný podnik, kam bys mohla přijít v tričku s Hello Kitty a roztrženými džíny."
"To mělo být vtipný?" otázala jsem se kysele. "Je to pro mě důležitý, nemám moc času a ještě si potřebuju umýt hlavu. Potřebuju aspoň jednu restauraci v blízkém okolí, kam můžu přijít v džínsech a není tam nějaká romantická atmosféra!"
"Co máš proti romantické atmosféře?"
"Všechno!" odsekla jsem. Pomalu jsem začala pociťovat zoufalství, chtělo se mi nasednout do auta, odjet za sestrou a pořádně ji nakopat.
"Dobrá, dobrá, slyším tvou paniku," broukla smířlivě. "V blízkém okolí jsou jen dvě restaurace. Jedna je odporně drahá a nehodí se tam jít v džínsech. Druhá je pro tebe jako stvořená," ujistila mě, i když jsme se nemohla zbavit dojmu, že se při poslední větě zlomyslně uchichtla.
"Fakt?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Fakt!" řekla možná až příliš horlivě. Ale protože byla jediná, kdo by mi mohl pomoci, musela jsem jí věřit.
"Hm, tak dík, já budu končit," zamručela jsem nejistě.
"Měj se a hodně štěstí!" zasmála se a položila mi to. S povzdychem jsem rychle vypila kávu a zamířila do koupelny. Když jsem o půl hodiny později zase vycházela, měla jsem umyté a vysušené vlasy, na sobě pouze spodní prádlo a v duchu jsem neustále přemítala, jak asi bude probíhat a jak dopadne dnešní oběd. Mohla bych se třeba proslavit? Aspoň trošku? Z té představy mi nepříjemně cosi škubalo v oblasti břicha. Otevřela jsem skříň a začala se oblékat, i když jsem oblečení věnovala opravdu jen minimální pozornost. V hlavě mi blikal obrovský neonový nápis červené barvy "SLÁVA, SLÁVA, SLÁVA!". Kolem toho mi okolo proplouvaly slova jako "CD", "smlouva s nahrávací společností", "fanoušci", "jenom moje koncerty" nebo "rozhovory s významnými hudebními časopisy". Úplně se mi zatmělo před očima. Když se mi zase rozednilo, padly mi zraky na zrcadlo.
"Proboha!" zhrozila jsem se upřímně. Moje halabala vyfoukané vlasy se změnily v jakousi změť a oblečení jsem také moc nevychytala. Pokud chci, aby se mi všechno tohle doufání splnilo, musím si minimálně převléknout tričko, protože se mi opravdu k těm zeleným kalhotám nehodí. Provedla jsem tedy změnu a podnikla pokus o rozčesání něčeho, co připomínalo křoví čerstvě po tom, co se krajinou prohnalo tornádo. Vlasy se však rozhodly, že budou v tuto hodinu tvrdohlavé, a tak česání nepřineslo žádný efekt. Až na ty vytrhané chomáče. Vzdala jsem to a zkontrolovala čas. 11:45. Tenhle stav mi skutečně vyhovoval. Do kapes jsem si nacpala nezbytnosti, obličej trochu vylepšila malovátky, zkontrolovala jsem nevelký obnos v peněžence a naposledy se pokusila něco udělat vlasy. Vyrobila jsem dost divný drdol, ze kterého se mi uvolňovaly prameny vlasů, takže se rozhodně nedalo hovořit o uspokojivém výsledku. Vykašlala jsem se na to, stejně už bylo pár minut po dvanácté. Zamknula jsem dům, nasedla do auta, pečlivě se připoutala a nervózně přejela prsty po volantu.
Zvládnu to. Zapůsobím jako inteligentní, talentovaná a nápaditá umělkyně. Ne jako stoprocentní pako. Ach jo, tak proč si připadám jako ten nejnetalentovanější, nejhloupější a nejnešikovnější člověk na světě? Nešťastně jsem nastartovala a s obtížemi vycouvala z parkovacího místa. Zvládnu to, zvládnu to, zvládnu to… nezvládnu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama