Crystal - 1. díl

25. července 2009 v 12:10 | Be.
Převalila jsem se v posteli a s nelibostí zjistila, že už je dávno po desáté, konkrétně půl jedenácté. Hlava se mi zdála příliš těžká, oči mě pálily, ale nemohla jsem se překulit na druhý bok a ještě hodinku si pospat. Jelikož byla neděle, musela jsem být ve dvanáct u svých rodičů, jíst oběd a přátelsky se usmívat na všechny přítomné. S povzdychem jsem se vyhrabala z teplé postele a okamžitě jsem zamířila do kuchyně pro hrnek kávy.

Pořádný hrnec kafe a já možná přežiju i máminy narážky na to, že má o rok mladší sestra už čtyři měsíce chodí s tím jejím a já pořád nic. Nutno podotknout, že sestřin přítel v žádném případě není symbolem laskavosti, sympatičnosti, inteligence nebo snad taktu. Poslepu jsem se došátrala do kuchyně a po paměti nahmatala skříňku s hrnky. Vytáhla jsem první, který mi přišel do ruky, a postavila ho na linku. Zauvažovala jsem, jakou kávu si udělám pro dnešek, nakonec jsem sáhla po své oblíbené jako každý den, kdy mě čeká něco nepříjemného. Chvíli jsem zápasila s překapávačem (ono je celkem těžké dělat cokoliv, když vidíte jen malinkými škvírkami) a vyhrála jsem. Odebrala jsem se do koupelny. Když jsem se vrátila do voňavé kuchyně, už jsem viděla. S převlékáním jsem se zatím neobtěžovala. Nalila jsem horkou kávu do hrnku a zaváhala jsem nad cukřenkou. Nakonec jsem se pro blaho mé postavy a chuťových buněk rozhodla pro kafe bez cukru. Jakmile jsem si lokla, zazvonil telefon. Naštvaně jsem zavrčela, rázně hrneček postavila na stůl a odrázovala do obývacího pokoje.
"Crystal Burtonová," ohlásila jsem se.
"Čau, tady Danny," ozvalo se ze sluchátka spěšně.
"Co je?" zeptala jsem se. Danny je majitel klubu, kde pracuju jako DJ. Téměř každý večer stojím za mixážním pultem a starám se, aby znudění návštěvníci klubu měli o hudbu (a tím pádem zábavu) postaráno.
"Mám průšvih. Dneska je v klubu koncert."
"No a co?" nechápala jsem, kam tím míří.
"Po koncertu je after party."
"A to mi voláš takhle brzo ráno, abys mi řekl něco, co už dávno vím?" zamračila jsem se.
"Jde o to, že DJ, který měl dneska hrát na after party, mi dneska volal, že je mu od rána špatně a nepřijede."
"A…?" pojala jsem podezření.
"Mohla bys za něj zaskočit, prosím?"
"Ne."
"Crystal!!" zaúpěl. "Když to neuděláš ty, jsem nahranej! Kde mám tak narychlo sehnat DJe?"
"To nevím, ale já to nebudu, Danny. Na dnešek už program mám."
"Nebude to trvat dlouho, jenom od půl desátý do půlnoci! Normálně máš pracovní dobu o hodně delší!"
"Říkám, že mám program!"
"A co se děje v noci tak důležitého?!" prskl. "Rande? Premiéra filmu? Nebo dřepění na zadku a civění na nablblý seriály??"
"To je snad moje věc, co budu dělat, ne?" štěkla jsem.
"Zaplatím ti víc a dám ti den volna navíc."
"Nepokoušej se mě uplatit, Danny, řekla jsem ne. Mám v troubě jídlo, musím končit," vymluvila jsem se a položila sluchátko zpátky do vidlice. Lhala jsem mu, ale myslím, že to snad dělají všichni. Všichni lžou svým šéfům. Na mém dnešním plánu bylo jen přetrpění oběda u rodičů, filmový maraton a spánek. Hodlala jsem jít v pondělí dopoledne nakoupit. Jelikož se moje nákupy většinou protáhnou, nechtěla jsem nic riskovat a jít nakoupit brzy, což znamená kolem desáté. Když se pravidelně domů vracíte kolem jedné hodiny v noci, neexistuje šance, že vstanete před jedenáctou. Radši jsem se tedy vrátila ke kafi. Díky rozhovoru s Dannym mi pití celkem vychladlo, a tak jsem hrnek vyprázdnila během několika minut. Normálně totiž útrpně zírám do hrnku a přemítám, což mi vždycky zabere tak půl hodiny. Po vypití kávy jsem hrneček dala do myčky a zamyslela se, co budu dělat. Hodiny hlásaly za deset minut jedenáct, ve dvanáct jsem měla být u rodičů. Cesta k nim autem mi trvala několik minut, pěšky to zabralo tak půl hodinky. Měla jsem dvě možnosti. Buď se budu půl hodinky poflakovat po domě a užírat se představou nekvalitně stráveného volného dne, pak se obléknu, nasednu do auta a pojedu za rodiči, nebo se obléknu, upravím, vezmu svůj přehrávač a k rodičům půjdu pěšky. Cestou se zatím budu užírat představou nekvalitně stráveného volného dne. Ani jedno se mi nezamlouvalo. Proč neexistovala možnost třetí?
"Protože sis to zařídila takhle, tak proto," odpověděla jsem si polohlasem. Nakonec za mě problém vyřešilo počasí.
Prostředek září se chlubil slunečnými dny a teplotou mezi patnácti a dvaceti stupni. Přesně tohle mám nejradši. Slunce už tolik nepálí, vzduch je čerstvý a ven si můžete vyjít jen tak v džínsech a mikině. S chutí jsem tedy odešla do pokoje, kde jsem vyhrabala oblíbené džíny, tričko a svetr. Oblékla jsem se a chvíli kouzlila s vlasy. Nemám je ráda, jsou jemné a zároveň těžké. Jinými slovy se rychle mastí a, ať na ně použijete cokoliv (gel, kulmu, nadávky, výhrůžky, tužidlo, žehličku…), nedrží. Nejsem dívčí typ, nepatřím mezi holky, co si lebedí u kadeřnice a kosmetičky, nosí sukně a soboty tráví ve společnosti kamarádky a obchodů s oblečením. Stejně mám zhruba vteřinové stavy, kdy si přeju, abych byla to všechno, protože bych pak věděla, jak své vlasy přemluvit, aby dělaly to, co chci já. Se zabručením jsem si své pačesy jakžtakž upravila, řasy prodloužila řasenkou, oči zvýraznila tužkou a rty obtáhla rtěnkou. Kriticky jsem se na sebe zadívala a došla k závěru, že nevypadám tak hrozně, ale do přitažlivého a hezkého stvoření mám ještě daleko (opravdu moc daleko…).
Zauvažovala jsem, zda si mám vzít něco s sebou. Obsáhlý seznam 'Bez čeho se neobejdu' jsem zúžila na dvě věci - mobil a mp4 přehrávač. Mobil jsem nacpala do levé kapsy, mp4 do druhé. Tak, vyřešeno, nepotřebuju kabelku. Ani tašku. Na druhou stranu, neumím si představit samu sebe s kabelkou. Připadala bych si jako chodící výsměch. Vyšla jsem před dům a pečlivě jej zamkla. V tomhle městě se krade jen málo, zloděj by navíc musel mít proklepnuté okolí, protože moje sousedka - byť milá a hodná - ví o všem. Z oken se dívá snad dvakrát do minuty, ví, kdy kdo chodí z práce a do práce, nedělá jí problém si na někoho počkat a prohodit s ním pár slov. Věděla o všem, co se v okolí šustlo, jakmile se ozval nepatřičný zvuk, vrhala se k oknu. Lidi jí sice neměli rádi, já však za ní byla vděčná. Ta paní nás všechny svým způsobem chránila víc a účinněji než policie. Do kapsy s mobilem se mi podařilo nacpat i klíče, naopak jsem vytáhla mp4 přehrávač a nacpala si sluchátka do uší. Chvilku jsem hledala a nakonec se rozhodla pro CD Intimacy od Bloc Party. Sehnala jsem ho teprve před pár dny a nemohla jsem se ho nabažit. Dala jsem se do kroku.
Přepadla mě skvělá nálada, musela jsem se držet, abych si nezačala zpívat. Podzimní počasí se předvádělo ve své největší nádheře. Na ulici ani živáčka, sem tam kolem mě projelo auto. Zdálo se mi, že je můj život dokonalost sama. Mám skvělou práci, vlastní dům, rodinu… potřepala jsem hlavou a odpoutala myšlenky od sebe. Když jen trochu začnu přemýšlet nad svým životem, kompletně se mi zkazí nálada, vlastně mi klesne až na bod mrazu. Teď jsem nechtěla být smutná, teď jsem si chtěla užívat úžasného počasí, skvělé hudby a čerstvého vzduchu.
Čím víc jsem se ale přibližovala k domu mých rodičů, tím víc se mi zhoršovala nálada. Když jsem zlehka klepala na domovní dveře, byla jsem pomalu zralá na sloní dávku antidepresiv.
"Crystal! Přišla jsi o jedenáct minut dřív!" uvítala mě mamka vcelku nadšeně a objala mě.
"Ahoj mami," zahuhlala jsem jí do ramene.
"Pojď dál, Kayley a Lemmy už jsou tady," švitořila. Pustila mě z obětí a ustoupila, abych mohla vstoupit dovnitř. "Oběd ještě není, jdi si zatím sednout do obývacího pokoje, ano?" usmála se na mě ještě. Pak zamířila do kuchyně a já se vydala do jámy lvové.
"Ahoj, má starší dcero, nevěděl jsem, že už jsi dorazila," zaslechla jsem za sebou tátův hlas. Obrátila jsem se.
"Zdravíčko!" zazubila jsem se na svého tatínka a pevně ho objala. Ne snad že bych měla potřebu se s každým na potkání objímat, na druhou stranu si myslím, že to bylo celkem pochopitelné - když celý týden sedíte na zadku doma a večer pravidelně vídáte tváře naprosto neznámých lidí v práci a ne moc přátelskou tvář šéfa, není divu, že zatoužíte obejmout každou aspoň trochu přátelskou a blízkou osobu, jakmile ji uvidíte.
"Moc ti to sluší," zalichotil mi, jak je jeho zvykem. I když normálně vždycky preferuju upřímnost, tátovy milosrdné lži ale poslouchám ráda - člověk si hned připadá aspoň o píď méně hnusný, i když lichotka přišla od člověka, pro kterého jste jedna ze dvou nejhezčích holčiček na světě, i v případě oholené hlavy, pytle na odpadky místo oblečení a zeleného nosu.
"Děkuju," usmála jsem na něj a pustila ho.
"Míříš za Kayley a Lemmym?" zeptal se.
"Co mi zbývá?" zakoulela jsem očima na důkaz své otrávenosti.
"Ale no tak! Já myslel, že si s Kayley rozumíte."
"Kayley je v pohodě, ale Lemmyho bych nejradši viděla na druhé straně zeměkoule," vysvětlila jsem s povzdechem.
"Dej mu šanci, Crystal, je to hodný mladý muž," přemlouval mě táta.
"Vždyť já vím," zmohla jsem se na poněkud křečovitou přátelskou grimasu. Ač jsem se opravdu snažila, Lemmyho jsem nesnášela.
"Já jdu pomoct mamince, zatím se posaď k těm dvěma hrdličkám, ano?" řekl mi táta a nabral směr do kuchyně. Já si jen znovu povzdychla a otevřela jsem dveře obývacího pokoje. K mé úlevě jsem Kayley a Lemmyho nezastihla v žádné muchlovací scénce, což se mi stává skoro pokaždé.
"Čau Crystal!" zamávala na mě rusovlasá sestra, která se tísnila pod Lemmyho obrovskou tlapou.
"Ahoj," přinutila jsem se aspoň trošku povytáhnout koutky úst, abych vypadala přátelštěji, ovšem můj pokus o úsměv byl brzo smeten hnusným zmetkem.
"Nazdar, zase bez přítele, hahaha?" kývl na mě s protivně hlučným smíchem (provozoval ho 20 hodin denně) Lemmy a zašťoural se v uchu.
"Hm." Jeho nedospělou poznámku jsem důstojně přešla mlčením a usadila se do křesla.
"Jak to jde?" zajímala se Kayley. Já a ona máme vztah celkem v pohodě. Jako děti jsme si spolu vždycky hrály, v pubertě jsme na sebe byly jako saně, ale vždycky jsme se měly v hloubi duše velice rády. Jí vždycky lezlo na nervy, že se tak úplně nezajímám o své kruhy pod očima a oblečení, já zase nedokážu pochopit její hudební vkus a typ kluků, které preferuje.
Co se mé sestry týče, vždycky se kolem ní motali kluci, jenže ona si ve své nebetyčné praštěnosti vždycky vybere toho nejblbějšího, nejnevychovanějšího a nejvíc sportovně založeného tupce. Její předešlá známost vydržela sotva měsíc, protože chlapec rozhodně nevypadal jako člověk, nýbrž jako beztvará hromada svalů, na které kdesi na vršku sídlila pidi hlavička bez vlasů a mozkem, jež zpracovával pouze informace týkající se sportu, fitness, sportu, posilování a sportu. Pravda, Lemmy vedle něj vypadal příjemně lidsky, ovšem jeho chování se velice podobalo opici zkřížené s ožralým bezdomovcem (nic proti opičkám, bezdomovcům a ožralům, jen mě nenapadl jiný popis, který by věrohodně a vhodně vylíčil jeho manýry).
"Máš nějakýho přítele?" skočil do toho přiblble Lemmy.
"Celkem fajn. Co ty?" otázala jsem se na oplátku sestry a okázale ignorovala to nic, co ji drželo za ruku.
"Úžasně!" Jakmile to řekla, jako by se celá rozzářila.
"Vážně? Jak to?" znejistěla jsem. Myšlení mé sestry je velice záhadné, nepochopitelné a nelogické. Jestliže se má úžasně… no, to abych se už začala bát…
"To se brzy dozvíš," zamrkala na mě a spokojeně se zavrtěla.
"Tak aspoň naznač!" našpulila jsem rty na důkaz naštvání.
"Nic nebude!" zahihňala jsem a já měla sto chutí ji nakopnout, když…
"Proboha!"
"Co je?" vykulila oči.
"Máš chůdy?"
"E?"
"Chůdy!"
"Nechápu…?"
"Tvoje boty!" vysvětlila jsem zhrozeně a ukázala na ty obr sandále, které jí visely z nohou.
"Co je s nimi? Koupila jsem si je nedávno a myslím, že jsou vážně úžasný, ne?" chlubila se a zálibně si prohlížela tu obrovskou hrůzu.
"Jak se ti v tom chodí?"
"No… mohlo by to být lepší," přiznala, "ale co bych při krásu neudělala!"
"Krásu? Holka, krása a tyhle dvě zrůdy nejde dohromady!" nakrčila jsem nos. "Vypadá to, jako by se ti v lese na nohy přilepily dva pařezy."
"Hele, nepomlouvej moje boty, jo?" založila ruce na prsou. "Starej se o ty svoje!"
Podívala jsem se na své conversky. "Jsou normální."
"Nejsou."
"Jo! Kayley má moc pěkný boty a ty ne a to je důvod, proč ona má kluka a ty ne! Hehehe!" vmísil se do naší debaty svým duchaplným komentářem Lemmy.
"Jídlo je hotové!" zahalasila ode dveří mamka, čímž mi překazila odpovídající reakci na Lemmyho pokus o větu.
"Hurá!" vyjekl Lemmy a zprudka vstal. Do kuchyně skoro běžel. Já pobaveně sledovala sestru, jak se snaží na chůdách vstát z nízkého gauče.
"Nějak ti to nejde," neodpustila jsem si komentář.
"Nech si kecy!" doporučila mi se zafuněním.
"Chceš pomoct?" nabídla jsem se.
"Ne! Zvládnu to sama!" odmítla mě rázně a s velkým zahoupáním se dostala na nohy.
"Divím se ti, že to nosíš."
"V obchodě vypadaly krásně, když jsem si je nazula, připadala jsem si hezká, Lemmy mě chválil, prodavačka mě chválila… prostě všichni. Jenže jsem u sebe neměla žádnou hotovost, tak mi je koupil Lemmy. Teď je musím nosit, aby se neurazil, jenže mě hrozně bolí záda a vůbec v tom neumím chodit, sedět a vůbec se pohybovat," postěžovala si.
"Proboha!" okomentovala jsem její myšlenkové pochody. "U mě by letěly okamžitě do koše, i kdyby mi je koupil… já nevím… prezident třeba."
"Crystal, kdyby ti prezident koupil cokoliv, po čem toužíš už pěkně dlouho, stejně bys to vyhodila."
"Pojď jíst," zahuhlala jsem radši a rozhodla se sestřinu poznámku ignorovat. Obě jsme se tady vydaly do kuchyně. Jídlo už bylo vkusně upravené na talíři, mamka s tátou na nás čekali, Lemmy si takové násilí nedělal a odporně do sebe házel jednotlivá sousta tak rychle, že je snad ani nežvýkal.
"To je dost, že jdete," neodpustila si máma komentář, jakmile jsme vstoupily dovnitř.
"Promiň, Kayley se nemohla vydrápat na nohy," zašklebila jsem se a usedla na místo, které bylo logicky připravené pro mě. Volno už bylo jen vedle Lemmyho. Jelikož je sestra jeho přítelkyně a navíc jí zjevně nevadí způsob jeho stolování, je na ní, aby si sedla vedle něj a riskovala tak, že něco z jeho úst přiletí do jejího talíře či na její obličej. Tak jako tak - obojí je dost fuj.
"A tys nad ní stála a smála se, že ano?" probodla mě matka pohledem.
"Nabídla jsem jí pomoc a ona odmítla," nedala jsem se.
"Až po tom, co to příslušně okomentovala," ozvala se Kayley ze svého místa vedle Lemmyho.
"Já nechápu, proč musíš být pořád taková," zavrtěla rodička hlavou.
"Tak jí nech, aspoň se ve světě neztratí," přimluvil se za mě mírně táta.
"Jen se ji snažím vychovávat!"
"Ve dvaadvaceti?"
"Nikdy není pozdě!"
Pak už se mluvilo jen trochu a většinou nic důležitého. Mamka totiž skvěle vaří, každé její jídlo je pohádka. Když všichni jakžtakž dojedli, Kayley si nápadně odkašlala, čímž asi chtěla zjednat ticho u tichého stolu a upoutat na sebe pozornost.
"Musím vám něco říct. Respektive musíme," vzala si slovo a zářivě se po všech přítomných podívala. Zaraženě jsem se na ni podívala a pak sjela pohledem na Lemmyho.
"A copak se děje?" usmála se mamka poněkud nuceně. Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak se znepokojeně podívala po tátovi, jenž jí pohled oplatil se stejným znepokojením.
"Já a Lemmy jsme se rozhodli, že se známe dost dlouho na to…"
Konkrétněji čtyři měsíce…
"… abychom se nastěhovali do jednoho bytu! Už mám sbaleno a zítra se stěhuji k Lemmymu!" sdělila nám tu skvělou novinku nadšeně a se zářícíma očima zatleskala.

Já měla sto chutí vstát, obejít stůl, vytáhnout sestru za vlasy nohy a pořádně ji proplesknout, aby se laskavě vzpamatovala. Když se zahazuje s takovými blbci, je věc jedna. Když to s nimi ale začíná myslet vážně a dokonce s nimi hodlá bydlet, to už je přeci na pováženou! Nebo ne? Zmateně jsem se podívala na své rodiče. Máma se výmluvně podívala na tátu a ten nepatrně kývl.
"Kayley, pojď vedle," řekla máma takovým tónem, že veškeré voda v místnosti téměř zmrzla a všem u stolu kromě Lemmyho bylo jasné, že se ve vedlejší místnosti rozhodně nebude konat gratulování a vyptávání se na budoucí svatbu, jak má pošetilá sestra pravděpodobně zamýšlela.
"Mami…" pípla Kayley, ale to už oba rodiče vstávali od stolu. Věnovala mi jediný zoufalý pohled a s námahou vstala od stolu také. Pak poněkud nejistě následovala rodiče do vedlejší místnosti.
Netušila jsem, co dělat. Odvedle se ozýval tlumený rozhovor, Lemmy naproti mně detailně studoval svůj prázdný talíř a já nějak neměla sílu ani náladu navazovat s ním rozhovor. Tak jsem prostě seděla a dělala si starosti o Kayley. Co jí všechno rodiče říkají? A co ji to vlastně popadlo? Vždyť chodila s různými vypatlanými chlapy i déle a nestěhovala se k nim. Proč chce bydlet s Lemmym? Vždyť se od těch ostatních vůbec neliší! Pak do kuchyně vklopýtala Kayley. U nosu měla malou nudli, slzy jí rozmazaly make-up a boty znemožňovaly normální chůzi.
"Kayley?" vyhrkla jsem.
"Lemmy, půjdeme domů," zavzlykala a popotáhla.
"Ale bude ještě moučník!" bránil se ten blb. Měla jsem sto chutí ho praštit.
"Kayley, co se děje?" vyptávala jsem se a rychle se vyškrábala na nohy.
"Lemmy, prosím!" zaúpěla jako raněná vlčice.
"No dobře…" zahuhňal neochotně a stoupl si.
"Zavolám ti, jo?" řekla mi sestra a znovu popotáhla.
"Fajn," hlesla jsem.
"Co ti je?" podivil se Lemmy, který konečně zaregistroval, že jeho milá brečí.
"To je jedno," zamumlala a poněkud kinklavě oddusala pryč. Lemmy ji zmateně následoval.
"Co se stalo?!" uhodila jsem na rodiče, jakmile vešli do kuchyně.
"Jen jsme tvé sestře sdělili náš názor na Lemmyho a nastěhování se k němu," odvětil táta klidně.
"Kayley je hysterická, nevím, co ten její výstup měl znamenat," prohodila mamka nakvašeně a začala sbírat ze stolu špinavé talíře.
"Ty si snad myslíš, že dělá dobře?" podíval se na mě taťka zkoumavě.
"To rozhodně nedělá," zavrtěla jsem hlavou. Oba rodiče se na mě spokojeně podívali. Právě jsem se stala jejich nejoblíbenější dcerou, ale vůbec mě to netěšilo, protože to bylo na úkor Kayley. Netušila jsem, zda Kayley předvedla pouze obyčejný hysterický záchvat - jak to popsala mamka - nebo jí řekli něco opravdu ošklivého. V duchu jsem se rozhodla, že jakmile přijdu domů, zavolám jí a vyptám se. Snad už bude klidnější a neudělá mi svými vzlyky do ucha díru.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama