Červenec 2009

Crystal - 6. díl

27. července 2009 v 17:00 | Be.
Seděla jsem na gauči a šokovaně zírala na svá kolena.
"Proč nic neříkáš?" zeptala se mě Kayley nesměle.
"Jsem v šoku," oznámila jsem jí zaraženě a přinutila své oči odtrhnout se od mých kolen a zadívat se na mou sestru. "Nějak mi to nemůže dojít."
"Taky tomu nemůžu uvěřit," zavrtěla hlavou a zaryla podpatkem do koberce. Jindy bych se asi zabývala myšlenkami, že má sestra vypadá hrozně upjatě a podobně, nyní jsem však na kritizování jejího oblečení, které je nucena nosit do práce a ani jí to nevadí, neměla ani pomyšlení.

Crystal - 5. díl

27. července 2009 v 8:30 | Be.
Se srdcem v krku jsem zabrzdila před nijak extra vypadající restaurací. Za celou cestu jsem zvládla pouze pozdravit. Nikdy jsem nebyla tak nervózní. Zaparkovala jsem auto a zadoufala, aby mi přičetl body za to, jak pěkně jsem se vyhnula autu stojícímu na vedlejším místě. Vážně, málem jsem z našich dvou pojízdných aut vyrobila jedno veliké a nepojízdné.
"Musím říct, že řídíš dobře, ale tváříš se u toho jako u mučení," poznamenal kluk, který by mi mohl zajistit dobré kontakty. Jméno jsem zapomněla a hrozně jsem se bála zeptat se.

Crystal - 4. díl

26. července 2009 v 17:00 | Be.
Do postele jsem se nakonec dostala až ve dvě v noci, což mě opravdu nepotěšilo. Usnula jsem celkem bez problémů, jsem typ člověka, který dokáže usnout v kdykoli, kdekoli a v jakékoli situaci. Zato mě všechno lehce vzbudí. Takže se asi nebude divit, že jsem se doopravdy naštvala, když mi nějaký blbec v osm hodin zazvonil na domovní dveře. Nezazvonil jako normální člověk, držel prst na zvonku a čekal, až otevřu dveře, vyrvu mu z hlavy mozek a hodím ho na zeď, jelikož nic jiného opravdu očekávat nemohl, když se rozhodl pro takovouto formu týrání. Vyhrabala jsem se z postele a po paměti doklopýtala ke dveřím. Otevřela jsem je a podívala se na člověka, kvůli kterému v budoucnu skončím ve vězení za vraždu.
"Dobrý den, slečno, máte internet?" pozdravila mě nějaká bláznivá ženská.
"Jste normální?!" zeptala jsem se jí. "Proč držíte prst na zvonku? V osm ráno??"

Crystal - 3. díl

26. července 2009 v 8:30 | Be.
Myslím, že kdyby neexistovalo parkoviště u klubu vyhrazené přímo pro zaměstnance, nezaparkovala bych. Před klubem se vyskytovalo ještě několik skupinek lidí, co vypadali, že se spíš přišli pobavit. Oddaní fanoušci už byli jistě vevnitř, což se mi potvrdilo, jakmile jsem prošla kolem Billa, který měl na starosti lístky. Uvnitř bylo snad milion lidí, všichni se cpali k pódiu a klábosili. Já jsem chvíli uvažovala, kam se vrtnu. Bar, nebo mezi lidi? Nakonec jsem se rozhodla, že nejvhodnější bude si sednout, objednat si nějaké pití a počkat na kapelu. Vmísit mezi lidi se můžu vždycky.
"Zdar! Co tu děláš? Přišla ses zadarmo podívat na koncert?" zazubila se na mě Lizzie, která vždycky v klubu dělá přes víkendy a svátky.

Crystal - 2. díl

25. července 2009 v 12:18 | Be.
Když jsem přišla od rodičů domů, neudělala jsem to, co jsem si slibovala. Tedy že zavolám své plačící sestře a na všechno se jí vyptám. Kdepak. Já se převlékla do pohodlnějšího oblečení a na chvilku se natáhla na gauč. Potřebovala jsem si odpočinout, protože post momentálně nejoblíbenější dcery je celkem vyčerpávající. A také nezasloužený, nenáviděný a nechtěný. Pak jsem sáhla po mobilu. Sice se mi moc nechtělo plácat kredit, když jsem měla na pevné lince volné minuty, ale netušila jsem, kde má sestra zrovna je. Mobil má u sebe vždycky, a tak jsem radši vsadila na jistotu. Vytočila jsem její číslo a vyčkávala. Kupodivu mi to vzala téměř okamžitě.

Crystal - 1. díl

25. července 2009 v 12:10 | Be.
Převalila jsem se v posteli a s nelibostí zjistila, že už je dávno po desáté, konkrétně půl jedenácté. Hlava se mi zdála příliš těžká, oči mě pálily, ale nemohla jsem se překulit na druhý bok a ještě hodinku si pospat. Jelikož byla neděle, musela jsem být ve dvanáct u svých rodičů, jíst oběd a přátelsky se usmívat na všechny přítomné. S povzdychem jsem se vyhrabala z teplé postele a okamžitě jsem zamířila do kuchyně pro hrnek kávy.

Plány na léto 09

21. července 2009 v 0:24 | Be. |  Život
Jak vidíte, odhodlala jsem se udělat ten pitomý seznam. To je, protože mám ještě nějaké resty a snažím se jim vyhnout. Haha.

  • Konečně si poslechnout celé CD Placebo
  • Napsat na něj svůj názor sem
  • Rozhodnout se, jak si nechám ošmikat vlasy na další školní rok.
  • Pomalu začít připravovat mamku na myšlenku melíru tmavě hnědé barvy (musím postupně, aby se nevyděsila, počítám, že tak za rok by mohla zkousnout černou).
  • Začít psát tu povídku, co jsem si tak svědomitě připravovala ve Švédsku.
  • Znovu si přečíst všechny díly HP.
  • Podívat se na Mechanický pomeranč, který mi leží v PC už věky.
  • Necpat se tolik čokoládou, vzhledem k mé lenosti se klidně může stát, že nový školní rok nezačnu jako oškubané, tmavě namelírované děvče s tričkem "I ♥ Stockholm" (to fakt mám!), ale jako oškubaná, tmavě namelírovaná kulička s párajícím se tričkem "I ♥ Stockholm". Vždycky jsem chtěla ztloustnout, ale teď nechci, protože jsem si oblíbila své zvláštně šedé kalhoty, které bych pak nedopnula.
  • Omezit Facebook (zatím se mi to nedaří)
  • Založit si vlastní Twitter (ale nechce se mi, protože neznám nikoho, kdo by ho měl, takže bych tam byla sama samotinká)
  • Začít odvykání závislosti na tiché úpění vždycky, když někdo řekne, že Stmívání je superlativ. Pokud se mi to nepodaří, zůstanu u úpění, protože to mi nikdo nemůže zakázat a všem je do toho houby. Jiná možnost jsou totiž agresivní výpady na výše zmiňované osoby. To není zrovna dobré, pokud mi opravdu rupnou nervy, mohla bych jim ublížit a šla do vězení, nebo bych platila. Pf, a protože většina holek ve třídě dělá "Ách, Stmívání je tak superlativ!", nedoplatila bych se. Nebo bych si poseděla ve vězení dlouho a to se mi nechce, protože tam asi nemají internet.
  • Splašit tričko s Hello Kitty. Co jsem to za indý grrrl, když žádné nemám?! Ale fakt, Hello Kitty je kůl. Už mám Medvídka Pú, tak co.
  • Prožít si narozeniny tak, jak chci já. A ne tak, jak si nadiktují babičky, které ani netuší, jaká je moje oblíbená barva, jinak by asi těžko kupovaly pastelově zeleňoučká tričíčka... (která se mi válejí ve skříni a stále na sobě mají cedulku)
  • To mi připomíná - naplánovat narozeniny a to sobecky a bez ohledu na ostatní, protože jsem už dávno zjistila, že jedině takhle budu stoprocentně spokojená. A nebudu poslouchat, že je to ošklivé a neslušné, protože ošklivě a neslušně se ke mně chovají mé babičky už 17 let ("Přijďte v pět." - "Hm, tak přijdeme ve tři, v pět se to nehodí." Ano, protože dávají počasí...) a já nemám zájem nechat si od nich zkazit DALŠÍ narozeniny.
  • Přetrpět další návštěvu u kosmetičky a přesvědčit jí, ať mi laskavě už obočí netrhá. Nevím, asi jsem nějaká vadná, ale jedno občí mám normální, zatímco to druhé ještě zpola upravené, takže to vypadá, že se pořád něčemu divím za pomoci jednoho zvednutého obočí...
  • Jít do města a koupit si něco pěkného.
  • Sehnat si modrý lak na nehty.
  • Uklidit si pokoj. A to kompletně. Včetně šuplíků a skříně. Je mi špatně, jen to slyším.
  • Už nepít vodku. Čtyři loky a já zapomínám na existenci druhé nohy a neplním příkazy správně. Jako incident ve Švédsku, kdy mě tatínek poprosil, jestli bych neudělala šťávu. Tak jsem do sklenice nalila šťávu a zalila ji, ehm, teplou vodou. "To je jak chcanky!" rozčiloval se tatínek. "Já tohle úplně nesnášim!" mračil se, načež jsem velmi vtipně odpověděla: "A máš čaj!"
  • Přežít.
  • Nechat na živu bratra, i když se nestranná porota (to jako já a mé hlasy) shodla, že si to nezaslouží.
  • Udělat něco s obrovskou citlivostí zubů (haha, ty pasty slavný vůbec nefungujou!)
  • Nové předsevzetí - Nejezdit za mým bývalým spolužákem nikam, nejsem cvok, že jo... Nebo jsem, ale s vlastním podezřením na sociální fóbii (a taky na maniodeprese, paranoiu a hypochondrii), takže tam logicky nemůžu. (Diagnostikuju sama sebe, dobrý, ne?)
  • Jít na HP6.
  • Jít na Brüna.
  • Psychicky se připravit na další rok na gymplu.
  • Psychicky se připravit na zářijovou návštěvu centra pro autisty s tím, jestli by jim knihami zblbnutá, absolutně neschopná a nekvalifikovaná holka třeba nemohla pomoct... Haha, na to se nikdy nepřipravím.
  • Nastudovat buddhismus a poté se rozhodnout, jestli nadále zůstanu zarytým ateistou. Nebo se dám na ateistické náboženství. Uvažuju, že to ale schválně nesplním, protože bych se nerada dozvěděla věci, jež by mi znemožňovaly stát se buddhistkou. Třeba že nejedí čokoládu, jsou hodní k lidem, pohrdají elektronikou nebo požadují věnovat se buddhismu víc než dvakrát do týdně... Pochybuju, že si v nabitém programu, co budu jistě ve druháku mít, najdu čas na buddhování každý den.
  • Začít se sportem. Jen velmi polehoučku a opatrně. Hodlala jsem začít jógou, ale s mými zády bude většina cviků problém. Při kotrmelci se mi mota hláva a při záklonu se mi chce zvracet.
  • Začít meditovat. Prý se pak člověk celkově uklidní a je mnohem šťastnější.
  • Naučit se navyknout si na chození všude čas. Nebaví mě ty stresy, kdy jsem už někde dávno měla být a in fact jsem v půli cesty a autobus už několik minut stojí na červenou a JÁ S TÍM NEMŮŽU NIC DĚLAT(!!!!!!!!!).
  • Pomalu přestávat až to stopnout úplně s vyhledáváním různých psychických nemocí na wikipedii, následovné vypisování příznaků a zaškrtávání těch, které mi odpovídají. Sice je to zábava, ale když pak přijdu na nějakou šílenou nemoc, šokuje mě to, sedím večer v koupelně a hystericky šeptám, že jsem cvok. Pak se ráno vzbudím, jsem zbytečně unavená a říkám si, že jsem včera pěkně zblbla a žádnej cvok nejsem.
Tak. Hotovo, vypsáno. Na konci července. Těším se, jak to budu 31. sprna rozebírat. Pravděpodobně budu tonout v depresi, takže můžeme očekávat depresivní, jedovaté a ironické komentáře na můj účet. Haha.

A jestli mě něco napadne, dopíšu to sem. Asi.
To, co je šedě, je splněno.

EDIT
7. srpna
  • Přestat srovnávat ČR se Švédskem.
  • Smířit se s faktem, že tu zkrátka ještě pár let budu muset žít.
  • Naučit se nenenávidět Čechy.
  • Přestat si brblat pro sebe, jak jsou mí spoluobčané hnusní, nehezky oblečení (Be se nám, prosím, dala na módu, haha!), od pohledu jednoduší a neslušní.
  • Vyblednout.
  • Překonat svou lenost.
  • Rozhodnout se, co hodlám dělat v budoucnu a podle toho se zařídit.
  • Smířit se s faktem, že sledování seriálů a sepisování kravin typu "Crystal" se nedá považovat za plán do budoucna.
  • Naučit se vycházet s tátou. (Nesplnitelné.)
  • Přestat mluvit o Švédsku.
  • Nenechávat se vyprovokovat od táty.
  • Už nikdy, nikdy, nikdy neopustit lak na vlasy, gel, tužidlo, fén a hřeben. Nikdy!

Pattinson není vůbec sexy.

20. července 2009 v 17:44 | Be. |  Život
Zásadní sdělení, jež nijak nesouvisí se zbytkem článku.
Ještě než se zase ponořím do seriálu Dr. House - jako minulé prázdniny - a budu se tomu smát, abych pak mohla panikařit, že jsem na něj znovu závislá (odnaučila jsem se House, abych se vzápětí zamilovala do Will & Grace, konkrétněji tedy do Jacka a Karen ["Mmm, to je výborné. Číšníku, můžete mi prozradit, jak se jmenuje tahle cukrovinka?" - "Kostkový cukr." nebo "Karen! Karen?" - "Kdo to na mě mluví?" - "Sešívačka, Karen." - "Uf, a já už se lekla, že mluvící koláčky!"]), musím vám vyprávět, co se mi dneska stalo, protože oproti většině dnů je to úplný adrenalin. Ale hezky popořádku.
Ráno jsem se vzbudila v devět hodin, což bylo s podivem, protože jsem si v poslední době navykla chrnět minimálně do půl jedenácté. Každopádně to proběhlo velice vesele, vyletěla jsem z postele a začala panikařit, že přijdu pozdě do školy. Chytrá holka. Když jsem se uklidnila, pustila jsem si televizi, kde nic nedávali, tak jsem si pustila počítač. Zkoukla jsem jeden díl Queer As Folk, tři díly L Wordu (těšila jsem se jak blázen na scénu, kdy Bette konečně ujede a nechá se svést [nebo spíš... ne... nechám tam tuhle variantu... sakra, L Word i QAF mají na mě špatný vliv] od své studentky, jejíž jméno je pro mě velká neznámá) a taky mi volal děda (jiný, ne ten, co včera měl děsný problém se Švédskem, ggrh). Chtěl mluvit s bráchou, který spal, takže řekl, že zavolá později. Následoval telefonát od maminky (kontrola + informace, že mi odnesla sako do čistírny), vzbuzení bratra, pověšení mokrého prádla, zjištění, že si doma neumím vyčistit zuby v klidu (pozůstatek z chaotických rán všedních dnů, kdy si jednou rukou čistím zuby, druhou se češu a třetí nemám, a tak se snažím dostat kalhoty z ramínka za pomoci nohou a loktů), sezení u počítače a odhodlávání se zvednout zadek a vytřít chodbu, což jsem měla udělat už včera. Pak zazvonil mobil a nastává situace, o které jsem vám chtěla napsat a která z mého prázdninového dne udělala den prázdninový s menší výchylkou.
Takže Be provozovala cosi jako tanec na Futuramu (moje vyzvánění je úvodní znělka Futuramy), koukla na volané číslo a zjistila, že na začátku, je sedmička. Takže děda volá bráchovi, usoudila jsem moudře. Ha, a pak, že Be nepřemýšlí! Jo, a to mi připomíná, že si dědu musím uložit (on má asi pět mobilů a volá z nich podle momentální nálady či podle výhodnosti, děda totiž okupuje hned několik operátorů)...
"Ahoj!" pozdravila jsem zvesela jako vzorná vnučka, která, prosím, pověsila upracované mamince ručníky a nevstává ve čtvrt na dvanáct JAKO NĚKDO (narážka na mého bratra).
"No, ahoj," ozvalo se nejistě. Takhle děda nemluví. Můj děd nezná kompromisy a chlubí se v celku příjemným hlasem. "Eliško, já se s tebou potřebuju domluvit..." začal kdosi rozvážně, zatímco jsem šokovaně mlčela a uvažovala, jestli třeba děda nemá rýmu a od kdy je jako tak zpomalený. "Víš, my s bartrancem pořádáme, no, takovou menší oslavu jako na konec prváku... takový školy..." pokračoval neznámý neohroženě.
"No," pípla jsem vysokým hláskem. Došlo mi, že to děda asi nebude, jelikož je v důchodu a do prváku nechodí. A taky asi nemá bratrance, to nevím jistě. Pak mě najednou něco osvítilo a já si vzpomněla, že před několika dny (= včera večer) mi napsal můj bývalý spolužák a zároveň jedinec, do kterého jsem šla zavěšená na naší slavnostní rozlučce na základce (nevím, zda si na to pamatujete, ale dělala jsem s tím hrozný kina, všechny nesnášela, nechtěla tam jít atakdál), jež se se mnou potřeboval na něčem domluvit a požadoval číslo. Jakmile mi někdo řekne o číslo, tak zpanikařím tak moc, že to se mnou téměř švihne a prosím všechny osoby v okruhu pěti metrů, aby mi pomohly (jinak jsem vcelku normální). Kupodivu to nikdo nikdy neudělá, a tak si s tím musím poradit sama. Většinou to číslo dám, jinak panikařím, dokud se to nějak uspokojivě nevyřeší. Třeba daná osoba dostane infarkt. Nebo ze země vyleze Katherine Moennig a řekne tím svým úžasným hlasem, že jim to číslo nemám dávat, protože na to není čas, jelikož nám za pár minut odlétá letadlo do Stockholmu, kde již pro mě koupila byt a sama bydlí hned naproti. Jenže mně se takové věci nestávají, takže se vzdám, číslo poskytnu a pak se modlím, aby dotyčný nezavolal. Ale zpátky k rozhovoru.
"Tak mě napadlo, jestli bys nechtěla přijet," dokončil větu. Aha. Takže se se mnou chtěl domluvit na tom, abych jako zvedla zadek a jela nevímkam mezi neznámé lidi a navíc se nezmínil kdy (on mi teda říkal, kde bydlí, během našeho, zhruba měsíčního, "něco-jako-přátelství-ve-kterém-on-poslouchal-jak-si-já-a-soulmate-povídáme-a-zasahoval-do-toho-jen-minimálně".
"No, já nevim, jsi mě úplně zaskočil," řekla jsem první věc, která mi přišla na mozek (kupodivu to bylo pravdivé a k věci). Druhá věc byla "NE!!!!". Taky pravdivá a velmi k věci, bohužel přišla až velmi pozdě.
"Nemusíš to říkat hned, je čas," řekl vemlouvavě.
"Tak jo," zareagovala jsem a uvažovala, jestli je blbý to položit hned teď okamžitě v tuto vteřinu.
"Jdeš dneska do kina na Harryho Pottera?"
"Ne," řekla jsem s mírně naštvaným výrazem, který on bohužel vidět nemohl.
"Já tam dneska jdu se ségrou, bohužel.."
"To víš, že jo, já kvůli tobě poletím do kina a budu vám tam dělat šaška!" zněla by upřímná odpověd. Bohužel, hrdina Be zůstala u PC, jelikož telefonát byl pod její úroveň. A Be se špatnou náladou a všemi nepříjemnými věcmi pro okolí z toho plynoucí ještě spí (ale začíná se převalovat, takže se brzy probudí, protože rodičové se vrátili ze svých robot a nemají nic lepšího na práci než mi lézt do pokoje a pokoušet se se mnou navázat rozhovor).
"Já tam půjdu taky s bráchou. Jindy," řekla jsem takovým tónem, aby bylo jasné i autistovi, že tam hodlám jít BEZ NĚJ, NE DNES a S BRÁCHOU, tudíž TÉMĚŘ SAMA.
"Aha," protáhl zklamaně. Odolala jsem nutkání pronést větu "HÁÁÁ! A máš to blbý!!".
"Tak asi ahoj," rozloučil se se mnou.
"Jo," odvětila jsem a típla to pro případ, že by se chtěl dál vybavovat, jelikož větu pronesl dost neochotně a taky mi tam dost překáželo to "asi".

Chce to nějaký uspokojivý, veselý, optimistický závěr...
No, ozývat se mu nehodlám, přemýšlet o tom taky nehodlám, prostě nejdu mezi cizí lidi, co neznám, navíc úplně sama a pouze ve společnosti kluka, kterého jsem rok neviděla, pořádně jsem se s ním nikdy nebavila a který si zjevně vysvětlil e-mailíček "Oukej. 7********." jako "Nemůžu bez tebe žít, lásko má jediná!".
Taky mohl napsat SMS jako normální lidi! Pak bych předstírala, že mi nepřišla... Nebo bych zkrátka neodpověděla. Hahaha.
A co si vůbec kurvadrát myslí?!?

Mí prarodiče jsou ty nejskvělejší lidi na světě.

20. července 2009 v 0:23 | Be. |  Život
Nadpis kecá.
Dnes brzy ráno (čti v půl dvanácté) mí rodiče odešli na procházku. Táta s dobrou náladou, máma s bolavou hlavou. To není zajímavé. A taky není zajímavé, že jsem po celou tu dobu, co byli pryč, doháněla všechno, co jsem zameškala (a doteď to nemám hotový). Když se vrátili, táta měl nasranou náladu a mamka byla tak rozčilená, až ji přestala bolet hlava. To se tak někdo má, že jo, když já se rozčílím, hlava mě naopak začne bolet (nebo mě bolí víc než předtím), zatmívá se mi před očima a třepou se mi ruce od toho, jak špatně potlačuji své agresivní sklony. Anyway, rodiče mi oznámili, že potkali mé prarodiče.
Ehm.
Začalo to prý velmi sympaticky. Větou "Ahoj, jak bylo na dovolený? Zima, co?" následovanou ustaraným výrazem. "My jsme se o vás tak báli..." vydechnutí a starostlivý výraz. Rodiče se to rozhodli nijak nekomentovat, což bylo s podivem, jelikož babiččiny obrovské starosti o naše zdraví a životy jsou přinejmenším neexistující, jelikož protože se nám neobtěžovala vůbec napsat. Vůbec. Nic. Ticho. Chodili nám jen SMS od Vodafonu a mně od Radí. Nó, a pokračovalo to. "Kde jste bydleli?" vyptával se děda se svým obvyklým výrazem "já-jsem-důchodce-jsem-chudák-můžu-si-dovolit-všechno-na-světě-protože-vím-všechno-líp". "V hezkym srubu," odvětila má, již jemně napružená, maminka. "No, to prej Češi dělaj, vkradou se jim do srubu a pak tam zadarmo bydlej..." poznamenal děda. "Prej jsou ty sruby hnusný, bydlej tam v hroznym bordelu," dodal. "No, bylo tam nachcáno a nablito," přikývl tatínek s úšklebkem á la "moc-dlouho-mě-neštvi". Prarodiče kupodivu pochopili, že to nemyslí vážně, zatvářili se načuřeně, ale nehodlali to vzdát. "Ve Stockholmu jste asi nebyli, že jo..." prohlásila babička tónem "Stockholm-je-vysoko-nad-vaší-úrovní". "No, to jsme teda byli," štěkla mamka podrážděně (mezi ní a babičkou je velmi komplikovaný vztah, který začal větou "Ty nejsi vůbec šik." a nadále pokračuje neustálým bojem mé prarodičky udělat z mé maminky neschopnou, vše zakazující, protivnou, rádoby-nadřazenou, nic nezvládající osobu kdesi na úrovni nepřizpůsobivé občanky z té nejhorší stoky). Na to děda reagoval řečmi "Tak pardóón, paní doktorko" a "Nedosahujeme vaší velikosti" a tak pěkně podobně.
Dobře, asi to není zajímavé, protože v tom nefiguruje žádný psychopat (nechtělo se mi ven, no), co by všechny připravil o hlavu za pomoci sekery (tu stejně nemáme) nebo kuchyňského nože (ten máme, ale je tupý). Nebo jim aspoň vtipně odpovídal. Mé vtipné odpovědi mě baví, děda se pokaždé urazí a já se jim směju, protože jsou vtipné. Ostatní se jim nesmějí. Nechápu proč.
Něco takového se děje s mými prarodiči prakticky neustále. Jen se mi nechce do mých prázdninových aktivit, co jsem si naplánovala (aktivita číslo jedna - sepsat si aktivity na blog, abych se na konci srpna aspoň cítila trapně, že jsem stejně většinu neudělala... nebo abych se cítila geniálně a sebevědomě, protože jsem udělala aspoň jednu), neděje se nic zajímavého (kromě toho, že jsem si v ten dojezdu ze Švédska dala pěkně na hubu, když jsem uklouzla v koupelně - mám na koleni obří modřinu zelené barvy, na lokti obří modřinu fialovo rudé barvy a na bradě bouli a obří modřinu žluté barvy) a já mám po dlouhé době zase chuť psát na blog (předtím jsem se plácala v jakémsi stavu-nestavu, kdy mě ve volném čase navštěvovaly záchvaty obrovského, bezdůvodného smutku nad nevím čím). Proto sem píšu o mých prarodičích.
A nejhorší je, že má můj bratr příští sobotu (nebo kdy) svátek. Takže přijde babička i děda. Přísahám, že jestli řeknou křivý slovo o Švédsku, budu krutá a drzá a protivná. Ale nebudu agresivní. Doufám. No, pokusím se. Nemůžu mlátit staré lidi. Ale jestli budou drzí, budu já protivná. Nebo opačně.

Na fejsbuku si mě před milijónem let přidal hoch z vedlejší třídy, se kterým jsem v životě mluvila přesně nulkrát. Tak jsem jeho žádost milostivě akceptovala a od tý doby toho lituju. Čekám, až mi rupnou nervy a napíši mu něco upřímného, protivného a nelichotivého. (Jsem to jenom já, nebo vám taky přijde, že jsem o prázdninách mnohem víc protivnější....?) Jeho neustálé dělání testů jako "Jak se bude jmenovat tvá budoucí láska?" nebo "Kdy tě potká láska?" je skutečně na facku, jeho stýskání "mě-nikdo-nechce" rovněž. A nejhorší je, že mu všichni říkají zdrobnělinou a ujišťují ho, že jednou se tak jistě stane. On jim nevěří a dobře dělá. A Be tečou nervy. A dotyčný ji sere tak, že ho ani smazat nemůže, protože má pocit, že brzy zasáhne a smazání by všechno jen zkomplikovalo.

Naše kino je pitomé, všude samej Harry Potter a žádnej Brüno. Jděte se bodnout...

Hej!

18. července 2009 v 23:17 | Be. |  Život
Odjela jsem do Švédska, přijela jsem ze Švédska, upravila si blog podle nynější nálady a rozhodla se zase začít psát. Takhle by se daly shrnout dny od prvního července do dneška. Dějí se samé zásadní věci.
Jedna z nich bezesporu je, že jsem byla ve Švédsku, kde byli Švédi a mluvili švédsky. Švédská angličtina je ta nejvíc sexy angličtina, kterou jsem kdy slyšela, pokud nepočítáme Kate a Brity. Bohužel mi způsobovala zatmění mozku vždycky, když jsem ho nutně potřebovala, takže jsem si nevzpomínala ani na tak debilní slova jako "rent" nebo "hello". Ve Švédsku je obloha blíž než tady, celou dobu jsem měla pocit, že když si stoupnu na špičky, normálně se jí dotknu. Je tam úplně neuvěřitelně čisto. Čistý vzduch, nikde se nepovalují odpadky, sytě zelená tráva... Prostě blaho. Doma jsem si zapomněla "Čistící pleťovou vodu", takže jsem se dost děsila, jak zase budu vypadat. Před odjezdem mě totiž má maminka uvrtala do projektu "Rozhodla jsem se investovat sama do sebe a abych si nepřipadala provinile, uvrtám do toho i svou dceru". To znamená, že mamka si teď dopřává častější návštěvy kadeřníka (to znamená, že ze dvou návštěv ročně se vyklubaly tři až čtyři, což mi zase tak tragické nepřipadá) a dokonce začala chodit na kosmetiku. Takže tam hned nahnala i mě a povím vám, že kdyby mi někdy na začátku června nepálili u zubaře ústa laserem (sice mi to umrtvili, ovšem potom, co to přestalo fungovat, to bolelo jak svině a zhruba týden jsme se nemohla ani usmát), tak řeknu, že větší bolest jsem nezažila. Asi tisíckrát jsem měla hrozné nutkání vzít ten strojek, kterým mi bodala do ksichtu, a vypíchnout jí oko. Pak na mě napatlala make-up, za tu slast jsem zaplatila a odešla jsem domů. Po té, co jsem spotřebovala téměř tunu vaty a zhruba litr (přeháním, známe mě) odličovací vodičky, jsem zjistila, že to utrpení stálo za to, protože po těch debilních černých tečkách nebylo ani vidu, ani slechu. ZÁZRAK! Tak nějak jsem doufala, že už tam ani nepáchnu, protože mi to zůstane. Jenže to bych nesměla doma zapomenout "Čistící pleťovou vodu". Asi tři dny jsem se děsila další bolavé návštěvy kosmetičky, ovšem žádné tečky se nekonaly. Čerstvý a křišťálově čistý vzduch totiž tečky nedělá. Wow. Hm, tak jsem nějak záhadně odběhla od zajímavého Švédska k mým nezajímavým problémkům, které jsem nikdy neřešila, dokud mi do života nevstoupila paní kosmetička a její nemilosrdný bodák. Takže Švédsko. Úžasná příroda, úžasní lidé. Na první pohled prostě vidíte, že dotyčný je Švéd. Nemůžete si nevšimnout, jak se oblékají - nijak to zjevně neřeší, ale zároveň mají svůj osobitý styl. Když jdete po Ústí, vidíte milion holek, co jsou jako klony. Tam se vám to stát prostě nemůže. Také jsem se rozhodla, že se přestěhuju do Stockholmu. Krásnější město jsem v životě neviděla. Dokážou moderní budovy skloubit s těmi historickými, aniž by to vypadalo blbě. Připadá mi, že to tam jají skvěle zorganizované - tady máš tohle, tamhle zase tamto. Byť žiju v chaosu (myšlenkové pochody, můj pokoj, moje zápisky... všechno chaotické), připadalo mi to sympatické. Vlastně jediný kaz na celém Švédsku bylo ubytování. No, to jsem nenapsala zrovna chytře... Zkrátka - Bydleli jsme v dřevěné chatičce blízko statku, který byl vzdálený 7,5 km od městečka Vingåkeru. Paní Siw Andersson, co nám ji pronajímala, byla neskutečně hodná a upovídaná osoba. Chudák netušila, že můj tatínek jí rozumí každé desáté slovo a maminka osmé, takže je zasypávala spoustou řečí a nedočkala se reakce. Když jsme jeli do Stockholmu, dokonce volala svému bratrovi, aby se ho přeptala na parkování. No, chatička byla roztomilá, ze všech oken jsme koukali na les a louky (jež krášlili buď koně, nebo krávy)... A tady máme ten velký kaz - ta chatka byla na můj vkus moc malá. Když jsem na internetu viděla její fotky, řekla jsem si, že to bude fajn, příroda, nahoře dva pokoje, v každým dvě postele, nějak se poskládáme... OMYL. Dole byla kuchyňka, jídelní stůl, televize a koupelna. Nahoře byla jedna celá místnost se ČTYŘMI postelemi. JEDNA MÍSTNOST. Takže sbohem soukromí. Celý pobyt jsem měla za zadkem bratra a rodiče. Ani chvilka klidu. Moji milí rodiče to smaozřejmě brali za velký klad a neustále si se mnou chtěli povídat, protože se prý se mnou skoro nevidí, že prý pořád sedím u počítače a blablabla. TAK PARDÓÓÓN! Mně naopak připadá, že s nimi komunikuju dost. Říkám jim spoustu věcí, jenže oni stále mají pocit, že toho o mně dost nevědí. Ve výsledku jsem se těšila domů hlavně kvůli klidu, jaký skýtá můj milovaný pokoj. Ale vrátím se tam. Musím.
Mimochodem, po celém Švédsku visí obří plakáty "Brüno". Na ten film prostě musím jít.
Když jsme u toho chození někam, seznamte se, z Be se stala Be, co byla v gay baru. :D
Bylo to neskutečný, já a Radí jsme tam téměř za pomoci hrubé síly dotlačily kamarádku ze základky Lenku (omlouvám se, Leni, ale já vím, že sis to nakonec užila :P). Dohadovaly jsme se před vchodem, když ze dveří vykoukl velmi sympatický pán a řekl "Snad se nestydíte holky?". Tak jsme řekly, že ne, vlezly jsme dovnitř a sesedly jsme se u jednoho stolku. Já okamžitě prohlásila, že si dám kolu, ovšem mé dvě společnice se zmocnily nápojového lístku a jaly se číst.
R: "Myslíš, že jsou ty koktejly alkoholický?"
E: "No asi jo, když je nahoře napsáno alkoholické nápoje."
Sympatický pán za námi přišel třikrát, než se ty dvě rozhodly, že si dají kolu a Fantu.
SP: "To vám tak dlouho trvalo, než jste si vybraly dvakrát kolu a Fantu?"
Pak jsme si povídaly, já se pochlubila Kate...
L: "A odkud jí znáš?"
E: "Hraje v jednom, ehm, seriálu."
R: "Lesbickym..."
L: "Že mě to ani nepřekvapuje..."
A pak přišel zlom. Zlom s velkým Z. Přijel SP, sympatický pán, a položil Radí tu nejlepší otázku, jakou jsem kdy slyšela.
"Budete ještě bumbat?"
Vezmu si ho za manžela, námitky se nepřipouštějí. Myslela jsem, že bouchnu, jak děsně jsem zadržovala smích. Druhá bomba, kterou jsem úplně nezvládla a musela jsem se doširoka usmát, byla otázka två.
"Budete ještě zobat drobečky?"
Možná ani jedna z těch otázek nezní vtipně, ale představte si úplně normálně vypadajícího, sympatického, dobře oblečeného pána, jak toto pronáší mírně velmi přitepleným hlasem. Hlavně ty drobečky.
"Berete stravenky?"
"No, normálně ne... Ale tak jednu stravenčičku bych si moh vzít..."
Musíme tam jít ještě někdy (taky jsme to tomu pánovi slíbily...). Prostě jo.