Březen 2009

Illness... + I. a II.

28. března 2009 v 21:38 | Be.
Něco tu mělo být už iks dní před. Bohužel, skolila mě nemoc. V pátek jsem ještě šla do školy. Naštěstí se nedělo nic zásadního, takže jsem to přežila. Pak jsem přišla domů, koukla na jeden díl Simpsonových, pomohla mámě a tátovi rozmontovat půlku postele Kuby (předěláváme mu pokoj) a pak jsem se na chvíli natáhla v obýváku na gauč, že se podívám, co zajímavého bude o víkendu v televizi. Pak najednou bylo osm hodin večer, já jsem měla na těle otlačené polštářky gauče a asi jsem trochu spala. O půl hodinky později jsem ležela ve sve ňuňaté postýlce, bylo mi hrozně a snažila jsem se usnout. V normálním stavu zkoušet spát před půlnocí je zhola nemožné, nyní jsem však usnula během chvilky. To je nezvratný důkaz toho, že je mi opravdu zle.
Takže nic nepíšu, dnešek je úplně ztracený. Je mi hrozně, ale jakmile mi bude lépe, slibuju, že sem napíšu velmi obsáhlý článek, kde si zaslintám na Kate Moennig, budu opěvovat úžasnost "L Word", postěžuju si na rodinu a školu a tak. Uznejte, že tyhle vyčerpávající věci nejdou dělat ve stavu, kdy nevíte, jestli je vám zima nebo vedro...

Ale řetězáky si udělám, protože se na nic jiného nezmůžu. Z toho blikání tý blbá čárky mě bolí hlava ještě víc. Šmejdko! Nenávidím tě! Zhebni.

Všichni víme, jak to se mnou je, že?

25. března 2009 v 23:00 | Be.
Takže tady zítra bude nový článek.
A jestli ne, tak to znamená, že jsem s tím sekla.
Protože je tu milion novinek, které se mi vykouří z hlavy, jakmile vidím modrý nápis "Nový článek" a provokativně blikající čárku na úplně bílém pozadí. Nejdraši bych jí jednu vrazila.
Hehe.

To všechno tamto

6. března 2009 v 23:42 | Be.
Hey!
Tak mě napadá, že jsem se dlouho neozvala. Teď to ale hodlám napravit, protože jsem ještě neumřela. Takže popořadě.
Minulý víkend jsme byli v Praze a u tety. Samozřejmě jsme navštívili ten božský obchod IKEA, bohužel jsme jím jen tak rychle prošli, takže můj radar na čtyřprocentní páry (na jedinci to lze poznat jen velice těžko) musel pracovat extrémě rychle. Chtít, aby cokoliv na mé osobě pracovalo rychle, je dopředu prohraná bitva. Výsledek? Jeden pravděpodobný párek lesbiček (to nemůžu říct s jistotou, musela jsem předehnat starou důchodkyni, co se mi snažila zasednout vyhlédnuté místo... na svou obranu dodávám, že jsem byla uchozená, bylo mi vedro a ona navzdory té hůlčičce vůbec nepajdala a navíc měla rychlost geparda... vedle ní jsem vypadala jako stoletá troska se šnečí chůzí, a tak jsem si to místo zasloužila víc než ona) a pět párů gayů (jeden jsem sledovala delší dobu, mí rodiče totiž kráčeli zhruba stejnou rychlostí a stejným směrem jako ti dva... hehe, chmatali po sobě, když se naivně domnívali, že je nikdo nevidí a že ta divná holka zaujatě zírá na obraz [to jako já] té nahé paní [toho jsem si všimla ža velice pozdě :D]).
Ehm, u psaní poslouchám Justice a občas si u toho zatancuju. Až příliš pozdě jsem si všimla mé udiveně zírající maminky, která mi oznámila, že s mým pohybovým nadáním se už ani nediví tomu, že jsem dostala na základce z tělocviku dvojku... To není moje vina.
Konečně jsem u tety mohla spatřit svého nového bratrance Danýska. Je úplně mini, všechno je na něm mini! Já mám tak ráda takovýhle miminka. Dvouměsíční. Nebo kolik. Smál se na mě. :) Spousta lidí se na mě směje, někteří se smějí mým vtipům (málo), někteří se mi vysmívají. Nevím, jestli si v té své pidihlavičce říkal něco jako "Proboha, co je to za obludu? Ta její koordinace - To myslí vážně? Hahaha!" a pak se tak hezky dásnil (něco jako zubil, akorát on se nemůže zubit, když nemá zuby). Obdivovala jsem ho velice dlouho, pak to přestalo Terezku bavit a odtáhla mě do svého pokoje. Její hraní se mnou probíhalo tak, že vytáhla nějakou hračku, já jsem dotyčný předmět poskládala a sestřenka se rozhodla, že už si s tím hrát nechce. Nakonec to skončilo tak, že jsme házely s míčkem do stropu. Terezka se hrozně radovala, když se mi strefila do hlavy. A ještě víc se radovala, když jsem jako umřela. Myslím, že si budeme rozumět. :D
Celý týden jsme neměli matematiku, protože profesorka odjela někam hodně daleko. Vůbec se nebudu zlobit, když tam zůstane.
Celý tenhle týden byl nějaký divný, všechny dny mi plynuly tak nějak stejně, divně pomalu, navíc se mi od středy přidala opravdu velká únava, jelikož jsem v jedenáct hodiv v noci došla k závěru, že v mém pokoji někdo je a pozoruje mě. To, že mě nikdo pozoruje, mě dokáže vystrašit na nejvyšší míru. Lidi se bojí vrahů, úchylů, maniaků, teroristů... těch všech já se samozřejmě bojím taky, ovšem nejvíc mě dokáže vyděsit představa takových těch prdloušů, co někoho neustále pozorují, posílají mu divné dárky (třeba mrtvé krysy v krabici a tak) a nakonec ho unesou. Upřímně - viděla jsem jeden díl anime serálu "Dívka z pekla", kde byl právě takový díl... a rozbrečela jsem se strachy. Ble. Pocity, že mě někdo pozoruje, mě přepadají čas od času, ale nikdy to nebylo tak silné přesvědčení jako tehdy večer. Vyhrabala jsem švýcarský nůž (dárek od tatínka, už jsem si stihla udělat jizvu na prstu) a několikrát prohledala pokoj. Můj pocit samozřejmě neustoupil. Spánek mě přemohl někdy ve tři hodiny, kdy už to fakt nešlo a usnula jsem. Ráno jsem se probudila, všechno jsem si pamatovala, ale samusebe jsem nechápala. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsem se chovala tak cvokle, je přece jasné, že se nikdo nebude schovávat u mě v pokoji. Vypadám jako traktorem rozjetý lejno, jsem stejně zajímavá jako šedej šutr, mé finance činí třicet korun a jsem úplně pitomá, tudíž opravdu nechápu, proč by měl někdo nutkání mě sledovat. Dále je tu taky problém s tím, kde by se v mém mini pokoji chtěl schovat a také jak by se sem dostal. Ano, existuje spousta věcí, které moje přesvědčení o sledujícím neznámém úplně rozcupují na nepravděpodobné kousíčky, ovšem já na tyto věci ani nepomyslela, spíš jsem uvažovala, jestli mám nejdřív bodnout a pak křičet nebo obráceně. Což je pochopitelné. Když máte teroristu v letadle, taky nebudete přemýšlet nad tím, jak se tam dostal.
Jsem věčně na Facebooku a nesmírně mě irituje mé jméno. Je všude! Dokonce si na něj, uhm, začínám zvykat!! Není to dobrý pocit.
Máte živák Justice? A dokument Justice? Jestli ne, sežeňte si to! Mě to vždycky úplně nakopne a něčím překvapí. Radí tu hudbu označila za schízu.
"He's [Gaspar] pounding some Chinese girl who looks like Xavier."
Vám ta věta možná vtipná nepřijde, ale věřte mi, vtipná je. :D
No, to je asi zhruba přesně všechno.
Slibuju, že někdy v budoucnu napíšu i něco zajímavějšího.
Kdo mi navrhne vhodné konverzační téma na Pellata, dostane... ... ... ... ... ... ... ... .. ... ... ... ... ... diplom.
Hej då!