Únor 2009

Bög!

23. února 2009 v 22:43 | Be.
Sou.
Tatínek a maminka mi roztomile oznámili, že mé samostudium švédštiny bez pomůcek je na nic. Svolili mi najít si nějakého učitele. V Ústí nad Labem ještě nikdo nezjistil, že něco jako švédština existuje. Vtipné. Pokračuju tedy ve svém samostudiu. Umím už napsat, že píšu, miluju, nenávidím, jím a cítím. Má výslovnost je dost špatná. Dobře, má výyslovnost je úplně na poblití, kdyby mě slyšeli Švédi, buď by se smáli, nebo by plakali. Jag älskar svenska! (Miluju švédštinu!) Pořád se nemohu zbavit pocitu, že mnou vytvořené věty jsou špatně.
Hádejte, kam Be půjde? Kam se poděje 11. března? Do divadla! Ne, nevím, co si vezmu na sebe ani nic jiného, já jenom vím, že se hrozně moc těším, protože Shakespeare je machr a "Zkrocení zlé ženy" je nejpěknější (akorát by se na konci nemusela napravovat, já ji mám ráda i tak...). Radí pojede se mnou. A taky pár nepodstatných jedinců z naší školy.
Když jsme u té Radí... Půjdeme spolu do gay baru. Yippie! Hrozně se těším! Budeme okukovat gaye. A aby to bylo nenápadný, budeme dělat, že jsme lesby. Vzhledem k tomu, že si to pár lidí o mně už dávno myslí, nema problema. :D
Víte, co jsem zjistila?! Že jsem úplně blbá (dobrá, to není úplně správně podané - zjistila jsem, že jsem ještě blbější, než jsem se domnívala). Bondage Fairies. Písnička "Gay wedding". Už jsem o tom referovala, víme? Dobrá. Takže ti dva oba z Bondage Fairies mají rádi chlapce. Nevím, jestli se mají rádi navzájem, ovšem určitá pravděpodobnost tu existuje. Mají? Mají? Prosím! Jsou to zkrátka oba buzí. Všimli jste si, jak bravurně jsem přepracovala slovo "uzí"?
Už chci kurňa vidět svého nového bratrance. Pořád nic a to je narozený už přes měsíc. Jako!
Bože můj, právě mi došlo, o čem je písnička "Fingus cooked my cock"! Asi bych měla přestat celým mozkem myslet na švédštinu a občas do hry zapojit i angličtinu. To abych zhruba po měsíčním poslouchání nebyla překvapená, že jsou buzí. Když mám přitom svůj homo radar nastevený na nejvyšší obrátky 24 hodin denně. Ale jak jsem to mohla vědět, když pořád mají v písničkách nějaké "girl" nebo "she looked like an angel except for the short black hair" (← Be si při té části vždycky představí Alici a pak spokojeně přikyvuje....). Jasně, jenom proto, že mu nějaká holka připomínala anděla, nemusí hned být heterouš, že jo. Já taky nejsem hned lesba, že jo. Až na to, že si to nějací jedinci nenechají vymluvit, že jo. Že jo, že jo.
Všimli jste si, že mám dobrou náladu? :D
Uvažuju, jakou barvu naplácám na své zničené nehty. Jejich složení postrádá nějaké důležité složky. Jsou zhruba dvakrát tenčí a milionkrát měkčí. Krasava.
Dneska jsme měli plavání. Tohle plavání mě bude pronásledovat až do konce června. Je to úplně děsivé, jelikož jsme se dnes dozvěděla, že k umění plavat nestačí pouze udržet se nad hladinou. Člověka, co vymyslel vydechování do vody, by měli zavřít do vězení s vanou, aby si do ní mohl vydechovat, když ho to tak baví. Proč ale nutí mě?! Ne, nejde mi to. Dneska jsem se málem utopila (ve vodě, která mi je po prsa...) a doteď se mi dělá blbě z toho chlóru. Pořád ho cítím, ač už jsem dnes dvakrát skončila ve vaně. Celý byt voní mýdlem, Be smrdí chlórem. Nesnáším chlór. A chemii. A matiku. A plavání.
Kdžy jsme u té matiky... na dnešek zhruba půlce třídy nesmírně hodná, inteligentní a milá Radí domluvila doučování. Když jsme vydusali až do druhého patra (z prvního, takže hrozná námaha :D) a octli se až v končinách mnou dosud neprobádaných a neznámých (takže se mi tam nelíbilo), zjistili jsme, že naše paní matikářka si vzala půl den volna a někam odjela. Zítra píšeme. Sranda.
Můj táta má rád Eagles of Death Metal. 13. března tu budou. Možná je čas vytasit se s prosbou...
No nic. Určitě jsem vám chtěla sdělit něco závažného a vážného, bohužel si nepamatuju co. Bolí mě hlava a navzdory rybníčku s chlórem, na kterém po dnešku plave můj mozek, mám žízeň. Zmaluju si nehty, kouknu na Will & Grace a půjdu si lehnout.
Změnili nám rozvrh. Je úplně na oprátku. Zítra máme všechny těžké předměty kromě fyziky. Kdo mi půjčí lano?
Hey då!

P. S. Kdo zkusí uhádnout, co znamená to slovo v názvu článku? Jen vám napovím, že ho požívám nezdravě často a v angličtině má také tři písmenka.

Kaos, total förvirring och oreda

20. února 2009 v 21:10 | Be.
Zrovna jsem chtěla jít psát na blog. A víte, co se stalo? Nevíte, protože se se mnou naštěstí nemůžete teplepaticky spojit. Buďte rádi, z obsahu mého mozku by se vám mohlo udělat zle. Tedy, nemyslím tím, že by má hlava byla plná nechutných věcí, spíš se tam odehrává spoustu pochodů najednou, všechno se tam nějak mele, panuje podivný chaos... A nejhorší je, že to sem píšu.
Myslím, že chaos v mé hlavě je stejný jako chaos v mém pokoji. Ostatní jen valí oči, jak v něčem takovém můžu najít postel, ovšem já mám přehled, vím, kde co je... a tak nějak mi to vyhovuje.
Nějak jsem se v tomhle týdnu dostala do divné nálady, směju se, i když se mi vlastně moc nechce. Je to zvláštní - není mi do smíchu a přitom se můžu udusit, když si pustím Blondýnu (Na stojáka). "Dostat do senátu a parlamentu aspoň 50% blondýn, protože to tak bude lepší." nebo "Sem jako vůbec nechápalaa... a pak jsem jako pochopila..."
Nemůžu psát, protože mi prdlo světlo u lampičky. Natáhla jsem se, že jí zapnu, protože jsem si kupodivu všimla té tmy. Pak se ozvalo pinknutí, vyskočila jiskra a mám po žárovce. Vzhledem k tomu, že tatínek má právě jednu ze svých nepřívětivých nálad, radši budu psát poslepu. Sice je to zdlouhavé, ale co. ^^
Dělám, ehm, pokroky ve své pasivní samouce švédštiny. Švédština se řekne svenska. Už vím, jak se vyslovuje "Hey då" [hej dó], což je něco jako "Bye-bye". Píšu písmenka se myslím řekne "Jag skriver brev.", akorát mám takový pocit, že to sloveso je ve špatném tvaru. Já se v tom vážně nevyznám. Být samouk je věc jedna, ale mít se z čeho učit je věc druhá. :D
Ehm, výslovnost většinou tak nějak odhaduju, pomáhá mi v tom kratičký, dvacetiminutový a kupodivu švédský film o dvou spolubydlících. Jeden je gay, druhý je hetero, jsou to kamarádi, něco mezi nima proběhne (hahahaHA!) a skončí to blbě (hetero je hlava dubová plešatá [známe můj negativní postoj ke krátkým vlasům... a když neznáme, tak teď už to víme] a za svou většinovou orientací si stojí). To je hrůza. Děj filmu shrnu za necelou minutu, vy si to za pár vteřinek přečtete, film trval dvacet minut a to všechno je dost v nepoměru, když jsem ho sháněla dva dny (!!) o prázdninách (!!!).
Dnes se mi zase stala ta věc ve městě. Začala mi hrát písnička "Gay Wedding" od Bondage Fairies... a potkala jsem toho kluka s teplou chůzí a teplým hlasem!
Nic se vlastně neděje. Hm. Jen matika dnes byla hrozně vtipná.
Na tabuli nemožný příklad, nikdo neví nic, Be se brodí v zoufalství, Radí vedle taky.
Prof.: "Tohle dělá problémy i čtvrťákům, to po vás chtít nebudu."
O pět minut později.
Prof.: "V úterý budeme psát písemku. Z tohohle a z odmocnin."
Buď se zastřelím (nemám čím), nebo oběsím (tkaničkama z conversek, budu s nimi až do konce svého života.).
Hay då!
P. S. Ten nadpis je ve švédštině. Svenska. Není to (b)uzí? ^^

Crystal Castles - Crimewave

18. února 2009 v 22:21 | Be.
Doporučuju se na něj podívat. Pokud vás dojímají odstrčení zombie tak jako mě, možná by bylo lepší se trochu obrnit předem. Je to fakt moc smutný. A krásný. A je tam Alice. ^^

eyes lit
i want short breaths
i don't door my lips
i i i i... i...
but life's
breath like the sun
begin to rough

Crimewave je ta nejúžasnější písnička, kterou kdy Crystal Castles udělali. Neskutečně moc mě inspiruje, většina důležitých momentů v mých povídkách je psaná právě při ní. Dostane mě vždycky do té správné nálady. Často mi zní v hlavě, kdybych měla ještě pátý hlas, co by dělal žebříček nejčastěji podvědomě hraných písniček v mém mozku, hádám, že by to vyhrála Crimewave. Je až neskutečné, co s vámi dokáže udělat čtyřminutová písnička, ve které se pořád dokola opakují slova uvedená nahoře, co? Resp. s vámi ne, se mnou ano.

Místo mozku žvýkačka

17. února 2009 v 23:18 | Be.
Mám hlavu jako balón. Má genialita (= dvojka z matematiky) nějak vyprchala, dnes jsem se půl hodiny trápila nad příkladem, který jsme si nějakým zázrakem pamatovala z dnešní písemky. Hm, on to vlastně nebyl zázrak, ono to bylo čiré, nezředěné zoufalství nad svou hloupostí a faktem, že včerejší učení mi bylo úplně na nic. Pak mě v mé komnatě navštívila nezvykle dobře naložená maminka, vzala matematiku do ruky a po cca deseti minutách přišla s výsledkem - vypočítat to nejde. Há!
Nějak se nemůžu odtrhnout od Alice. Ehm, to znělo dost divně, co? Alice je to děvče, co zpívá v Crystal Castles. Přesně to děvče, které nyní zdobí mé záhlaví. Asi začnu mít úchylku na svůj blog, miluju tu fotku i přes to, že jsem ji upravila já (ech, zmenšila, přebravila na černobílo a klikla na umělecké rozmazání...). Jak já si přeju, aby sem CC přijeli! Alice je holčičí vydání Pelleho Almqvista, možná o něco surovější a o dost mladší, jinými slovy musí být koncert Crystal Castles šílený nářez. Jak velká je šance, že elektro-punkový indie objev přijede do ČR? Nechte mě chvíli počítat - jasně, nulová. Mínus tisícová. Bez šance.
Co by se asi stalo, kdyby měl Pelle děti s Alicí? Byly by hyperaktivní, hyperdrzé, hypersebevědomé, hypercharismatické, hyperhezké a vyvolávaly by ve mně vlnu náklonnosti na první poslech? Baví mě o tom přemýšlet, protože je to biologicky možné. Ne jako děti Pelleho a Briana Molka. Ovšem fantazírovat můžu, ne?
Uvažuju, že bych jela na Eagles of Death Metal. Hrají takový veselý rock, člověka to úplně nutí tančit, i když jeho koordinace a celkově vlohy pro pohyb nejsou závratné. Navíc předskakovali Placebo i The Hives, což je další důkaz o nesporné kvalitě. Nedávno vydali CD. Samozřejmě jsem si ho sehnala mezi prvními. :) Jo, chci na ně jít.
Ach jo, vždycky když u něčeho zmíním slova 'pohyb', 'koordinace' či 'tanec', vzpomenu si na taneční. Tenhle rok naštěstí nic, až příští budu rodiči (kdysi závodně tančili) zavlečena na neznámé místo a dostanu přikázání tančit. Mé pohybové nadání začíná a končí kdesi u chůze, dokonce i běhání nezvládám. Na tanci se mi nelíbí spousta věcí. Musíte se toho druhého dotýkat, spoléhat na něj, dávat pozor na to, co děláte, pohybovat se pokud možno elegantně a myslet na to, co zrovna děláte. Hudba, na jež se tančí, vás vůbec k tanci neponouká, kdyby nám pustili třeba Soulwax, Justice, Digitalism, Does it offend you, yeah?, Trash Fashion nebo Simian Mobile Disco, hned by to bylo lepší. Ehm, většina lidí by se asi opupínkovala, protože ta hudba je, řekněme, dost svérázná. Jen tak někomu se to nelíbí. Dobře, neznám jediného člověka, kterému by se jakákoliv z výše uvedených kapel líbila.
But I'm a creep
I'm a weirdo
What the hell I'm doing here?
I don't belong here *
Vystihující.

Přestěhováno.

16. února 2009 v 21:58 | Be.
Nevím, proč jsem to udělala. Znova. Zase jsem opustila skvěle rozjetý blog s návštěvností okolo deseti lidí za den, což je hodně, abych začala jinde, nanovo. Abych mohla slibovat, že tady na té adrese zůstanu do smrti smrťoucí a nic nás nerozdělí. Abych se za pár měsíců zase mohla přestěhovat jinam.
Poslední půl rok (= čas strávený na gymnáziu) mám pořád nutkání něco měnit. A to i ty věci, co už byly několikrát změněny. Už od základky jsem toužila po změně a tou změnou mělo být gymnázium. Změna to skutečně byla. Ovšem otázkou je, zda jsem si přílepšila nebo ne.
Třeba se tím neustálým měněním čehokoliv snažím upozornost samu sebe na to, jak moc mi tahle změna nevyhovuje.
Jenže mě nevyhovoval ani život na základce. Silně mi nevyhovoval.
Rozhodnutí uspořádat si život je směšné. Je směšné, pokud se týká někoho, jako jsem já.
Hrozně moc chci jít za paní psycholožkou, co je mámina známá a má na starosti i děti s autismem. Nebo to říkala máma jinak? Já nevím. Před Vánoci mi slibovala, že se zlepšením známek budu moct jít a dětem s autismem pomáhat.
Trochu se bojím. Ne, bojím se hodně. Ale jeden z hlasů v hlavě mě pořád přesvědčuje, ať tam jdu, ať to mámě pořád připomínám, aby mi to zařídila.
Vím, že týden před dorazením na místo budu nervózní, budu si to vyčítat, budu se podceňovat a příšerně se budu bát tam jít. A ža tam přijdu, nevyrazím ze sebe jediné slovo. Pak se to buď zlepší, nebo uteču. Jiná možnost neexistuje.
Bohužel, má maminka je aktivní pouze ve věcech, které mě zajímají jako současné počasí v Tokiu. Přes prázdniny bych si prý mohla najít brigádu. A to ne ledajakou, já rovnou budu uklízet. Mňam. V nemocnici. Jenom chodby. Ale stejně. Myslíte, že budu moct mlátit lidi, co mi budou chodit před mokrou podlahu, koštětem? Nebo hadrem?
Já se nechci věnovat špíně, tu máme doma, já se chci věnovat autistům, ty doma nemáme. Doma máme jenom hodně knížek o autismu a mě.