STĚHOVÁNÍ

13. ledna 2010 v 20:30 | Be.

Pardón.
 

Neidentifikovatelno.

10. ledna 2010 v 23:08 | Be. |  Život
Jak se mám? Mizerně.
Jaký byl víkend? Mizerný.
V podstatě to začalo tím, že jsem si v pátek četla. Ano, Be po dlouhé době sáhla po knize. Konkrétněji po Obrazu Doriana Graye od Oscara Wildea. Be je prostě unešena. Prostě mě ta knížka dostala, absolutně. Odtrhla jsem se od ní téměř násilím, šla jsem na počítač a pustila si film z roku 1997 jménem Wilde. No, pro případ, že by to z toho názvu nebylo patrné - je to o životě Oscara Wildea.

Ten film na mě zapůsobil snad ještě víc než knížka... ne. Obojí mě příšerně okouzlilo, ohromilo, pohltilo... a každé jinak. A z téhle kombinace vzešel... pocit. Děsný pocit. Něco. Já nevím.
Od pátku jsem jako žijící zombie. Připadám si hrozně vyhasle a prázdně a zároveň mě vyplňuje pocit, který nedokážu pojmenovat ani dost uspokojivě popsat. Jsem paralyzovaná tím, jak Oscar Wilde žil, jak psal, jeho názory, odkud bral inspiraci, jeho vtipem, jeho odvahou... V knize mě dostal lord Harry. Ukázalo se, že Wilde je právě jím.
Chci přečíst všechno, co kdy napsal, chci se v tom babrat, rozebírat každé slovo.
Celý víkend jsem se nutila něco dělat, odpoutat se od toho, dělat přesně to, co jsem si plánovala přes týden - tzn. sledovat znova od prvné série Zoufalé manželky, jíst Nutellu, pít Julmust, sehnat si DVD Petera Foxe a pokusit se něco vyždímat z nápadu na povídku, který v hlavě nosím už pěkně dlouho. No, Nutellu jsem snědla, protože jsem doufala, že mi příval sladkého pomůže. Na ZM jsem se dívala, ovšem bez jakékoli radosti, při jednom obzvlášť smutném díle jsem brečela a doteď ani nevím, jestli to bylo kvůli tomu dílu, nebo jestli to byla taková ta poslední kapička. A to je všechno.

Já vím, že zítra přijdu do školy, budu se tvářit, že žádný pocit není, smát se... a pak přijdu domů a začne to znova.
Slovo labilní dostalo nové rozměry v den, kdy se narodila Be.
Je zvláštní, jak mi pomáhá prázdně žvanit/psát o tom nepopsatelném pocitu, který do mě vlil Oscar Wilde. Čím víc píšu, tím spíš mizí. Ale když přestanu, roste.
Wilde je jeden z nejzajímavějších lidí, na které jsem kdy natrefila. Smutné. Depresivní. Mám ráda Bosieho.

Baví mě škrtat sirkami a koukat, jak hoří. Jak plamínek postupně zhasne. Připadám si stejně jako ten plamínek ve stádiu, kdy na něj koukáte a nemáte strach, že vás spálí, protože je daleko od vašich prstů, které drží sirku, a už se pomalu dusí. Je maličkatý. A v příští vteřině zhasne úplně. Na krátký moment bude ještě sirka žhnout. A pak už bude nepoužitelná, studená, k ničemu. Chci se dívat na plamínek dál, ale k tomu potřebuju další sirku, kterou bych přiložila na plamínek v posledním stádiu své existence. Na starší sirce by sice umřel, zároveň by zažehl další život na nové. Vyhaslý člověk nechá sirku zhasnout. Šťastný člověk přiloží ke zhasínající sirce jinou. Novou. A pak bude hořet ta. Jenže já nejsem šťastný člověk.

Věčně si stěžuju, že jsem emoční houpačka. Jednou nahoře, jednou dole. Příšernou rychlostí. Jenže teď se moje střídání nálad zaseklo a několik dní zůstalo na tom jednom bodě.
Jako ta hrací skříňka, co Kuba dostal od Mikuláše. Když ji někdo natáhne, tak hraje. A já se natahuju, zastavuju a natahuju. A teď jsem najednou zůstala zastavená, smutná malá červená skříňka Be, co čeká, až ji někdo zase natáhne, aby mohla zapálit novou sirku tou starou.

Be viděla, jak to mají jinde. Be viděla, jak to máme tady. Be se to tady hnusí, jinde je totiž lepší.

4. ledna 2010 v 23:05 | Be. |  Život
No, tak je po Vánocích.
Jsem zblbá. Nepamatuju si, na kolikátou bych měla mít správně nastavený budík a taky jsem si ráno zariskovala, protože jsem si nebyla jistá, v kolik mi to vlastně jede autobus.
Necelé ty dva týdny prázdnin jsem strávila v jakési izolaci. Pokud nebudeme počítat návštěvy u babiček, Ikeu, Olympii v Teplicích a nejúžasnější návštěvu u tety a strejdy (jsem Terezčina favoritka, objímala mě, chtěla mi sníst nalakované nehty a Danýsek je nejroztomilejší a příšerně se stydí), byla jsem prakticky zavřená doma. Někomu by možná už hrabalo, ale já jsem si to prostě neskutečně užila. Filmy, seriály, Sims 3, Age of Empires III, hudba, hudba a hudba.
Asi jsem se tak trochu uzavřela do svého světa, ale nutno podotknout, že mi to prospělo. Nepamatuju se, kdy jsem byla naposledy takhle odpočinutá a vyrovnaná... a taky tak nějak osamělá. Jenže pocit osamění celkem rychle přišel a taky celkem rychle odplul.

Nejspíš tohle všechno je hlavní důvod mého dnešního rozčarování, kdy jsem šla prostě po městě a říkala jsem si, že tohle není možný. Ústí je prostě hnus. Domy nehezké, moderní se tu mísí se starým příšerně nevkusně, nikdo se nestará, jak to dohromady vypadá. Chodníky špinavé, někde i zasněžené (fakt příjemné vyjít ráno do zimy a ještě se klouzat do kopce k zastávce), zastávky počmaráné stejně jako spousta zdí. Pořád se akorát mluví o nových projektech a nápadech, jak to tu ještě vylepšit. Jenže tady se nepotřebuje vehementně stavět, tady se hlavně potřebuje bourat.

Mám plné zuby jakési iluze, která přežívá mezi mými vrstevníky - kdo má bílý boty s černými pruhy je nejvíc kůl. Ať leje, ať je venku třicet stupňů, ať jsou závěje, půlka Ústí stejně na nohou bude mít ty nablbý bílý boty. Vysvětlí mi někdo prosím, co je na nich tak úžasného? Já vidím hned několik nedostatků a ten největší z nich úplně mlátí do očí - jsou bílé. To znamená, že je na nich vidět úplně všechno. Projdete mokrou trávou - na bílé krásně svítí zelená. Projdete bahnem - na bílé se krásně vyjímá hnědá. A když už je máte dlouho, jejich bělostná barva dostane takový nahnědlý nádech, kterého už se nikdy nikdo nezbaví. A pak už nedělají takovou parádu, že jo?
Jasně, posledních 14 dní jsem trávila ve společnosti fashion blogů (a mám na mysli ten typ "autor/ka-má-velmi-zajímavý-styl-a-o-módu-se-zajímá-a-vůbec-neotročí-módním-trendům", rozhodně ne "koukejte-co-si-vzala-ta a ta příšerná nicneumějící nána/celebrita, o které normální člověk nikdy neslyšel-v-pátek-když-šla-nakupovat-s-kamarádkami") a lookbooku. A to prostě proto, že mě to baví. Já vím. Ne každého móda baví, ne každý se potřebuje oblékat hrozně originálně a nápaditě. Třeba já a moje oblečení - nic světoborného, ráno zkrátka nemám náladu a ani čas něco vymýšlet. Ale stále je tu ta otázka - proč je člověk v bílých botech, džínách a značkové mikině/tričku považován za největšího krasavce široko daleko? Proč tahkle vypadá většina lidí? Proč mají lidi takovou obsesi na značkové oblečení? Proč mít mikinu s nápisem nějaké firmy přes celý předek, když to vypadá tak hrozně nehezky a tuctově? Proč utratit tisícovku za značkovou mikinu, když větší díru do světa uděláme s cardiganem, který se dá pořídit mnohem levněji?

Nemůžu se zbavit pocitu, že se každý akorát stará o svoje hnusný bílý boty, cigáro v hubě a jak se co nejlíp "zkalit" na páteční "pařbě". Kdy jsem naposledy mluvila s někým cizím, co se skutečně o něco zajímá? Jako hodně. Že tomu věnuje čas, baví ho to, ví o tom spoustu věcí... Tisíckrát radši budu poslouchat člověka, co se zajímá o vlaky, než nějakého pitomce, co má potřebu všem vykladát, jak se někde na Silvestra opil, jak moc a kolikrát potom zvracel, jak se cítil následující den a jak moc špinavá byla koupelna. Proč mi to vůbec říká? Proč si myslí, že mě to zajímá? A proč si kurva myslí, že je něco víc než já, když jsem já Silvestr trávila nad Prázdninami pana Beana a live koncerty Petera Foxe a Tiny Turner?? A proč si já nemyslím, že jsem něco víc, protože vím, kdo je Tina Turner a poslouchám Petera Foxe, zatímco dotyčný vstřebává jen ty sračky, co mu cpe do hlavy Evropa 2, haha? Protože si nepotřebuju připadat hrozně důležitá a kůl a myšlení "jsem víc než ty" je podle mě na zvracení a doporučení na sezení u psychologa.

Já přece vůbec nejsem člověk s násilnickým sklony. Momentálně mi brnkají na nervy dvě osoby - Lady Gaga (bez diskuze) a Kesha. Když jsem Keshu poprvé uviděla na MTV, myslela jsem, že padnu. Tahleta kráva s kroužkem v nose si klidně přišla a totálně vykradla Uffie. Až na to, že Uffie je prostě naše ňuní Uffie, holka, co prostě v sobě něco má. A ne žádná Kesha, jejíž jediným úspěchem, je vytvoření co nejdrsnější držky v co nejkratším čase. Když jsem viděla ten její lhostejnej, nadřazenej, kůl a děsně votrávenej ksicht, měla jsem sto chutí skočit do televize a ten trapnej kroužek jí z toho nosu na místě vyrvat. To jí ještě maminka nevysvětlila, že na cizí věci se nešahá?
V momentě, kdy mi někdo začne tvrdit, jak super Kesha je, tak... nevím, ale bude to velmi spontánní, velmi rychlé, velmi výbušné a velmi neovladatelné.
 


Nebudu prudce originální...

24. prosince 2009 v 17:08 | Be. |  Život
... a popřeju vám veselé Vánoce. Ať pod stromkem najdete to, co chcete, ať všechno proběhne tak, jak má... a tak.

Hm, všimli jste si, že absolutně neumím přát?
Napadlo mě ještě zdraví a tak, jenže co pak budu přát na Nový rok?

No nic. Dnešek jsem tak trochu pronudila/pročekala. A hups, najednou je pět, už se smaží klobásy a já ani nemám umytou hlavu. Bummer.
Už mě nebaví neustále se dozvídat, jak nemožná jsem. Hele, já to vim. Nemusí to říkat nahlas.

TOP 15 smutných písniček a 5 smutných kapel

20. prosince 2009 v 18:09 | Be. |  Hudba
Nějak jsem se zamilovala do psaní o hudbě, hádám, že si tím zalepuju díru, která vznikla díky zrušení Filteru.
A protože mám špatnou náladu, rozhodla jsem se udělat jakýsi Top 15 písniček, co vám zaručeně náladu nezvednou, mnohdy ji spíš srazí níž, ale vy je prostě musíte poslouchat, protože jsou tak krásný.
Podotýkám, že rozhodně nemám zmapovanou hudbu od dob pravěku po dnešek, prostě napíšu písničky, který mám ráda já, protože ten blog je především o mně. Chacha.

Kam dál